Vstávej, obsadili nás Rusáci

Těmito slovy mě vzbudil otec. Z potemnělých nebes byl kulisou hluk letadel. V tu dobu už matka stála v sámošce frontu na všechno a bratrovi odebrali z vysílačky koncové elektronky, aby jako radioamatér nešířil nepravdivé zprávy.

I když oproti školním požadavkům nebyli mými hrdiny Čuk a Gek, ale bojovníci proti bezpráví Old Shatterhandem a Vinnetou, nebudu psát o hrdinských činech. Vždyť mi před padesáti lety bylo  teprve za čtyři dny třináct a extra rozum jsem z toho ještě neměl, ale to pozná i hlava dítěte, že je něco špatně a na rodičích a kolem bylo poznat všechno.

Svitavy obsadila polská jednotka. Oproti Rusákům, kteří mnohdy ani netušili, že nejsou na území SSSR, byly znát jejich rozpaky. Propaganda je zpracovala a teď najednou...žádný střílení, žádná válka ani vítání osvoboditelů, dokonce ani kluci nechtěli nabízené odznaky. Jen odměřené pohledy a zaťaté pěsti.

Mnoho vzpomínek vymizí a naopak některé se zahryznou. Nevím proč, ale živě si pamatuji, jak jsem s vlastnoručně vyrobenou cedulkou na řidítkách koloběžky s nápisem Mír dětem jezdil po městě. Netuším jak mě tento "hrdinský" skutek napadnul, ale mohla to být reakce na zaslechnuté obavy rodičů o děti.

Postupem doby se paměťové zásuvky plnily a normalizaci jsem už vnímal v reálu naplno. I tato doba přinášela úsměvné historky.  Když se nespolehliví učitelé nahrazovali tvárnějšími, byl k nám na základku "přeřazen" z gymlu učitel češtiny. V zajetí mateřského jazyka to asi nezaregistroval, a tak jsme v češtině osmé třídy používali latinu. Nominativ, genitiv, dativ...Nebyl pro nás problém jakékoliv substantivum převést ze singuláru do plurálu v dativu. To byl nechtěný příspěvek normalizace k mému vzdělání.

I když...jedné diverzní akce jsem se zúčastnil. Tehdy jsem jako ficka pomáhal v divadelní kavárně. V době slávy přehlídky ruských a sovětských her tam okresní elita hostila sovětské důstojníky. Jejich styčný důstojník nahlásil počet vodek a barman udělal příslušný počet čárek. K nim byla průběžně čárkována konzumace kamarádů. Vypili toho i na ruské poměry hodně, ale každý se bál do toho šťourat nebo ještě huř...zpochybnit výkonnost sovětských důstojníků, a tak účet byl z příslušného fondu bez potíží zaplacen a vodková diverze slavila úspěch.

Naše rodina nebyla odbojová buňka, bojující proti režimu, ale v mých očích byli rodiče hrdinové. Jako národní socialisté nepodlehli po roce 1948, i když rudá sousedka křičela...všechny národní socialisty pověsíme. Ani je nijak nezlákaly nové "možnosti" uvědomělých občanů po roce 1968. Možná to bylo tím, že matka, jako sečtělý historik amatér dobře věděla, že dějiny Ruska jsou už od doby Petra Velikého jedna velká agrese bez rozdílu kdo zrovna sedí na trůnu a neni radno se s nimi moc kámošit. Že na podporu svého bádání získá i osobní zkušenost, to ji určitě ani nenapadlo.

Pro mě byl dočasný pobyt střední skupiny vojsk naprosto nepřijatelný, a taky historická zkušenost, že kdykoliv jsme vykročili po  vlastní cestě, dostali jsme po prstech.  Kdyby Evropa zůstala zakonzervovaná a v SSSR nedošlo ke změnám, dobře ubytovanou cizí armádu tu máme dodnes, ale když už to tak naštěstí nedopadlo, je nám alespoň občas nenápadně podsouváno, že to až tak strašné nebylo, Rusko že je dnes ostrůvek svobody a demokracie a Putin její posel.

předešlý článek JAK SE PRO MOC A POLITIKU VRAŽDILO V ČECHÁCH