Jsem důchodce a nemám věčně na nic čas.

V různých obměnách často slýchané a na první pohled nelogická hláška, má velice jednoduché vysvětlení. Důchodci totiž zahodili

budík a spí do normálního probuzení. Pak se převalují, čtou, přemýšlí o blogu nebo něco pod dekou kutí a teprve potom vstanou. Pak není divu, že se ve srovnání s pracujícími vytvoří cca čtyřhodinový časový deficit, a kdo to má pak všechno stihnout. Ale co, však jsme se už navstávali až hanba psát. Zde však všechny výhody končí.

Dříve běžná vyprávění o ženskejch odvál čas a paměť. Teď rychle proběhneme slimáky na zahrádce, aby na řadu přišlo stěžejní téma. Ono taky popsat všechny nemoci, zabere hodně času. V hospodě to odsejpá, pač k tomu ještě stačíme zachránit svět, ale v čekárnách u doktora zdravotní téma vládne absolutně. Na interně uhlíková stopa a na průtokové urologii si často přerušovaná vyprávění dopovíme až u mušle. Postávám u ní se spolužáky, naposled viděnými ve škole.

Nemoci rozdělujeme na běžné, život ohrožující, vymyšlené a s dobrým koncem. S nimi mám své zkušenosti. S infarktem mě vozili po příslušných odděleních jako myokardovou celebritu. Když ale přístroje ukázaly, že mám jen zaražený prdy a odražený žebro, vyvezli mě rovnou před špitál. No jak jsem mohl vědět, že tato kombinace umí parádně imitovat infarkt. Navíc nás všude pronásledují informace, které bolesti nemáme podcenit. Nebo šutr v ledvině. Byl vypátrán až náhodou při kontrolním vyšetření, po ulehnutí s motorkou, a tak vím o kolice naštěstí jen z poutavého vyprávění zkušeného kolikáře z nemočniční postele. Do úplného rozbití šutru mi sice příslušné orgány různě propojili hadičkami, ale konec dobrý...

Nebo nakupování. Vybrané obchody by měly být s nekonečně trpělivým personálem jen pro důchodce. V době akcí běžné obchody ucpeme, regály vypleníme a pokladny zablokujeme, ale když za mnou stojí evidentně pracující, co žmoulá deset deka vlašáku a dva rohlíky, rád ho pustím. Někdo na nás dělat musí. No co, stejně tak jsme žmoulali svačinu na mastným papíře v produktivním věku my.

Jako doživotního nádražáka se mě sleva jízdného netýká, ale i tak dobrý, pač kolegové cyklisté najednou začali víc jezdit vlakem, což je v kombinaci s kolem ideální řešení. Někteří jsou slevou pobouřeni, ale co mají říkat na Slovensku, kde jezdí i důchodci z Česka zcela zdarma na nulovou jízdenku. Zvláštností pouze je, že se musí vystát u pokladny.

Další, často slýchaná věta, ty se máš, že seš už v důchodu. Ovšem podmínkou je, mít na to věk. Jako mlaďoch byl pro mě padesátník mrtvý muž. Tento limit už hodně přesluhuju, ale málo platný, síly mizí každým rokem a nedovedu si představit, že v 65 lozím ve dne v noci, v zimě v létě, po stožárech, což bylo mé povolání.

Stížnost na nízký důchod nepřidám, protože se skládá ze dvou složek, pro běžný život a na léky a v tom jsem naštěstí v plusu, i když lékárna v sousedství mě už vede jako profláknutou personu, pač mám tyto nemoci...zde s tím nebudu ohromovat a ponechám dlouhý výčet, až do čekárny u doktora, snad se tam dostanu taky ke slovu.