Hřebečské důlní stezky, parádní cyklo i pěšo výlet.

Sjezdy jsou příjemné, kopce kořením cyklistiky, tak to vezmeme nahoru dolu a místama se u zajímavostí i zastavíme. To vše přísně po vyznačených trasách, ať nikam nezahučíme, oblast je totiž prošpikována štolami. Původně se zde

těžilo nekvalitní uhlí a později jílovec neboli lupek, pro výrobu šamotových prvků. Hlušina se vyvážela do otevřené krajiny, dnes připomínající měsíční. Člověk se zde nechoval k přírodě zrovna šetrně, ale ona si začíná opuštěný hornický areál brát zpět.

VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ

Start v obci Hřebeč, na parkovišti u Tety,

což je restaurace s vyhlášeným ovarem a

vyhlídkou na Moravskou Třebovou a okolí. Dole právě vjíždí kamion do hřebečského tunelu,

aby tady nahoře vyjel.

Výšku ztrácí cyklisté neradi, no co se dá dělat, dlouhý sjezd nás přivedl až k retenční nádrži uprostřed lesa. Ještě o ni bude řeč.

Nejnižší bod putování, rezavý potok. Kdo by očekával ozdravný lázeňský pramen, nebo čilý rybí ruch, tak je vedle. Voda je bez života, vlastně jedovatá.

Oxidační procesy, urychlují kaskády splávků a tím snižují kyselost vody, kterou

má na svědomí vysrážení kovů, zejména železa a manganu ze šachet.

Zde takto pramení nebo spíš vyvěrá.

pokračujeme dál lesem.

Na podzim, když listí šustí pod koly, je to navíc cesta romantická.

Zhruba odtud, kousek od pramene a studánky Hraničního potoka, končí pohoda a romantika a začíná se stoupat až k

panoramatům. Povšimněte si tam dole mrňavého kostela v Nové Vsi,

z blízka je roztomilej.

 Na panoramata lze i sejít, k tomu slouží vyhlídky.

Postupný cíl je vystoupat až k hájence.

Je to pořádný krpál, zde si cyklista hrábne až na dno.

Místy trasu nenápadně pronásleduje železnice. Je úzkorozchodná a

nepozorného turistu může pěkně vyděsit. Na cinkání přejezdového zařízení nelze spoléhat, žádné tu není, pač by zmizelo kouzlo romantiky.

Trať, podél které jsme jeli nebo křižovali se jmenuje

čímž se dostáváme do Mladějova, kde lze objevit spoustu zajímavostí. V zeleným

modrým a

s různým využitím.

Na uhlí a nebo na naftu.

Co se dopravy týče, mají tu vlakové i autobusové nádraží. Spoje na sebe vzorně čekají.

Mašinka vozí o víkendech převážně turisty,

případně vojáky,

kteří si sem zajdou jednou za rok

trošku zabojovat.

Přeneseme se do výchozího bodu na parkoviště a stejnou trasou se opět spustíme dolů, ale jen na půl cesty do zatáčky zvané vracečka, kterou projedeme rovně do

areálu bývalých dolů. Brána je sice zamknutá, ale zvídavý turista se jen tak nedá.

V této stanici má úzkorozchodka konečnou. Tedy jak se to vezme, konečnou na povrchu.

Co se týče dolování a štol, tak začátek. Tady se vjíždělo do podzemí.

V současné době lze pouze nahlédnout, celé podzemí je zavřené a nikdo tam z bezpečnostních důvodů nesmí, pač se ani pořádně neví, co se tam děje. Vždyť těžba byla ukončena už v roce 1991.

A když se vyjelo s nákladem hlušiny, tak se vyložila ze svahu do lesa,
 

 což v konečné fázi vodní eroze upravila na měsíční krajinu.

ale rozhled je tu báječný. Až na Jeseníky.

S dronem vypomohl kamarád Franta Valenta.

 Dole je vidět již zmíněná retenční nádrž. Takto celé to dává přehled, jak to fungovalo.

No a když nebudete vědět co ještě, zajeďte si do Moravské na zámek. Je to kousek.

No nic, prachu bylo až až, je třeba ho spláchnout.

PŘEDEŠLÁ FOTOREPORTÁŽ ZÁMEK, SKANZEN A MUZEUM MOTO VETERÁNŮ