Předvánoční shon aneb kočičí dárek z nebes, který nelze koupit.

Tento příběh nemá s předsvátečním finišem, rožnutým stromečkem a sváteční pohodou nic společného. V období, kdy Jéžišek neví kam skočit později, by to byla příhoda nejspíš už smutná. Řízením kočičího osudu mi však spadl dárek v předstihu, ale v pravý čas z letní oblohy, a to skoro doslova.

Bylo žhavé odpoledne, když jsem při odchytu lelků zaslechl zvuk, na který mám uši nastavené. Při podrobném naslouchání bylo zřejmé, že úpěnlivé volání o pomoc nepřichází ze země. Uvěřil jsem uším a nevěřil očím. Zoufalé nářky přicházely ze střešního okapu, nebezpečně blízko svodu, a protože zachraňování opuštěných koťat je mým posláním, přišla moje chvíle. Většinou tento úkon zvládnu sám, jsou ale případy, kdy je třeba vytvořit tým, složený ze sousedů a organizací, bez rozdílu věku, pohlaví, orientace, povolání, politické a rasové příslušnosti.

V případě prodlení, při záchraně lidských životů nebo zabránění velkých materiálních škod lze použít nadstandardních postupů...Situace jako opsaná z mnoha bezpečnostních předpisů žádala stejný přístup v neprodlené akci a během chvilky byl žebřík opřen na správném místě. Běžně dosáhne k nelibosti špačků až na vrchol třešně, ale okap byl o kousek výš. Po rychlé konzultaci se sousedy bylo jasné, že můj žebřík je nejvyšší ve střední Evropě a blízkém okolí a navíc záchranné misi brání venkovní rozvod elektrické energie. Bylo třeba zvolit operativně novou revoluční variantu. Slušně, ale nekompromisně, jsem požádal energetické závody o vypnutí potřebného bloku, vytáhnul specialistu na zvedací mechanizaci z nedaleké hospody, rozhrnul pavučinu elektrických rozvodů a nechal se dobrovolné poškrábat. Byl nejvyšší čas, krásné, mourovaté a hladové kotě se přiblížilo ke svodu na kritickou vzdálenost. Vymražená lednička, případně přerušené vysílání oblíbeného seriálu se mi zdálo přijatelnou daní.

Akce měla u diváků úspěch. Odměnou mi však byla šťastná duše budoucího dravce a zamotané klubíčko, kterému samozřejmě předcházelo pečlivé opláchnutí tlapek. Že to kočkovitá šelma nikdy neocení? Nežádám po hrdém a svobodném tvorovi věrnost a oddanost, obdivuji jeho jiné vlastnosti. Ladnost, eleganci, dokonalost pohybů, rozvahu a instinkty, když se třeba v klidu prochází kolem kotce rozběsněných psů a říkám si, proč si pes taky neřekne...mám tě na háku.

Nikdy jsem však nepochopil, jak se tak malý tvor dostal do výšky 5 metrů. Jestli mu k tomu dopomohl člověk, pak to nebyl…člověk.

Psáno pro všechny zvířátkové lidičky, zvláště pak...

Přeji všem čtenářům i nečtenářům bez rozdílu čehokoliv spokojené Vánoce, v příštím roce spoustu zdraví a více obyčejných zastavení do pestré mozaiky života. Pokud se budeme někam řítit a za něčím hnát, pak člověk nebude slyšet ani...člověka a nepomůže už ani...záchranný tým.