Napsala mi krymská Ruska.

Vše je zdálo dobře nečasované. Vodu by v době olympiády čeřil jen politický dobrodruh nebo spíše blázen. V první fázi tedy Rusko nejdříve vyslalo světu signál, že má dostatek zdrojů na pohlídání svých záležitostí. Však je za bezpečnost a zdárný průběh všichni plácali po zádech. Je ironií, že v nedaleké Soči současně s událostmi proběhla paraolympiáda. Nedaleké na místní poměry.

Když už nebylo co bojkotovat, následovaly v rychlém sledu jednotlivé kroky ukrajinských událostí. Všichni byli najednou překvapeni a hledaly se důvody a pravdy. Kde jinde je vyslechnout, než z úst těch nejvyšších? Jenže vrcholný státník jedné velmoci tvrdí...byla to agrese a druhý mu odpovídá, že o agresi se nejedná. Jeden z nich tedy prokazatelně lže nebo lžou oba, případně mají oba pravdu. Takové je černobílé vidění. V této fázi zase každý každému vyhrožuje. Putin si mazaně počkal, aby se sankcemi nezačal první. Při konfliktech je třeba se nejdříve ptát, komu to prospěje.

A pak mi na moje závěry odpověděla krymská Ruska, kterou již dlouho znám, tedy žádný anonymní výkřik...Jaromíre, kdo chce soudit, měl by se před tím vžit do situace toho, koho soudit chce. A dodala…..nechtěli jsme být Ukrajinci, nikdo z nás ukrajinsky neuměl…je to stejné, jakoby Váš prezident jel do Rumunska, opily jim daroval Moravu, a Rumuni by teď řekli, že se na Moravě bude psát a mluvit jen rumunsky. Dost nepřirozený stav.

Je opravdu tak nepředstavitelné, že se v roce 1954 Chruščov s místními samovládci ožral, a jen tak jim při řeči věnoval Krym? Prý při příležitostí třístého výročí příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Bylo to přece v době, kdy jen disidenti pochybovali, že komunistický ráj na zemi bude věčný. Krym sem Krym tam, vždyť u nic nejde, všichni jsme přece jedna velká jednotná rodina v rámci SSSR. Když připočtu, že Stalin původní obyvatele vystěhoval na Sibiř, na konflikt bylo zaděláno už dávno. Udržet národnostní vášně diktátorské režimy umí a chvíli uzdu udrželo i vytvoření samostatné autonomní republiky Krym v rámci svobodné Ukrajiny. Pod hrncem pana Papina...dalo by se parafrázovat Putina...se však už začalo topit. I každá kuchařka ví, že k zafungování přetlakového ventilu vede poslední bublina. I velké katastrofy jsou jen součet jednotlivých událostí. Na konci tohoto procesu pak stačí už jen drobnost, která by sama o sobě katalyzátorem nebyla. Kdo má pak zájem, poslední jiskru snadno zažehne.

Nikdo neni vývojem nadšen, důsledky může mít globální, ale na začátku byl Stalin a Chruščov, nikoliv Putin. Ten se s dědictvím musí jen nějak vypořádat, i když to dělá způsobem, který se drtivé většině nelíbí. Ale je to opravdu tak černobílé?

A tak bohužel jedinou pravdou, která nelze zpochybnit zůstává, že platit daň budou zase jen a jen obyčejní lidé, navíc často zneužití...pokolikáté už...Druhý vkaz od krymské Rusky

Ukrajina prostřednictvím obyčejných lidí aneb fotoreportáže

 Na východ až do Koločavy   Mukačevo  Podkarspatské léto a Podkarpatská družba