Česká Kanada, rakouské Rakousko, foťák a kolo. To k sobě ladí.

Používáme občas výrazy, kdy český ráz krajiny připodobníme zahraničí. Česká Kanada, Českosaské Švýcarsko, Amerika...Ač s tím nemám žádný problém, nevím proč. Krajina může být podobná, nikoliv identická. A pak, těžko si představit Kanaďany, jak mluví o kanadském Česku...Pokud by se nechtěli hanlivě připodobit k naši politické scéně, pak se to hodí náramně.

Českou Kanadu bych orientačně zasadil do obdélníku ohraničeném městem Jindřichův Hradec,

nádražím v Nové Bystřici,

pivovarem v Dačicích a

vstupní halou informačního centra ve Slavonicích, s výpadem do Rakouska. 

Letos druhé výpravy se zúčastnili dva řadoví členové a velitel, dokonale vybaveni pro přežití v kanadské divočině, což hravě doložím základní výbavou.

Jiné výpravy měly zase jiný počet členů.

Českou Kanadu můžete prosvištět třeba i vlakem,

s famózní a žíznivou lokomotivou v čele.

Slavonice. Každý správný průzkumník prozkoumá místo seskoku nejdříve z nebe,

ale potom v podzemí. Razilo se 300 let a denní posun kutnohorských havířů byl 5 cm. Čtete dobře. Stálá teplota v libovolném ročním období 10 stupňů. Ideální na chlazení lahváčů...nic pro klaustrofobiky.

ale ani v úzkých uličkách 8 metrů pod zemí nemusí být špatný výhled.

Všude kapalo a místy voda sahala až ke kolenům, tak čvachtani vyfasovali slušivé oblečky. Když vylezli, byli pod žhavým sluncem předmětem údivu i obdivu.

Na zemi je přecejenom lépe. Zvlášť když slavonické náměstí je víc než pozoruhodné.

Až z toho návštěvník může někde v rohu i zkamenět.

Kdo raději vytvrdne v sedě, nabídka je široká.

Ale cyklista je neposedný. Vždyť stačí popojet třeba jen do Maříže, která se právem chlubí keramickou dílnou. Vyberete si přímo na místě bílý základ

z palety namícháte oblíbené barvy

a výsledek Vám na závěr vypálí.

K výčtu k navštívených míst samozřejmě patří také hrad Landštejn i

žíznivá zastávka v restauraci, která je spojena s kostelem. Kdo ví, jestli to nahoře vůbec vědí.

Do plánu zapadla také návštěva zámku v Jemnici. Při běžném pohledu si turista řekne...podobných jsem už pár viděl,

ale při návštěvě interiéru se opraví...tak to jsem ještě neviděl. Nemusí být válka, vojací umí ničit i v míru. A nemusí mít ani zbraně.

I v zámku Písečná jsou patrně dodnes.

Pak už jen pár kilometrů a jste v místech, kde by Vás za komančů zastřelili. Dávali za to dokonce metál. Dnes je ale naštěstí všechno jinak. Blízkost hranice neprozradí kulky svištící kolem hlavy, ale opuštěné celnice, a že

jste v Rakousku poznáte podle náhlé změny kvality silnic.

  I domy mají trochu jinou architekturu a

vesnice jsou vždy vzorně upravené, až vyzdobené a tiché, jakoby bez společenského veselí. Potkat cyklistu, pak hovoří jen česky.

Ale životní jubilea jsou vyhlášována veřejně.

Zákoutí jsou podobná jako u nás.

Narazit lze i na servisy, ale ty nejsou ani tak na občerstvení, případně pro kola, jako spíš pro zemědělské stroje.

Zvláštností je nebývalý počet polních božích muk. Blízko hranic s Českem jsou však dvířka na mříž a zamčena. Kdoví proč.

Zámky maji noblesní jako u nás,

ale pro pivo to neplatí,

a tak jsme z pochopitelných důvodů spěchali zpět.

Před našim příjezdem řádila v kraji vichřice, za kterou by se nemusela stydět ani Kanada,

ale nám už nebe nabízelo modrou barvu a rybníky klidnou hladinu.

Nemusíme Rakušanům všechno hned závidět i naše stavení jsou krásná a upravená.

Zrovna probíhaly žně.

Pro všechny, kteří na zrnu pracovali, bylo osvěžení zbožným přáním, ale my kombajny neřídili a osvěžujících rybníků bylo všude dost,

třeba přímo pod kostelem.

Nabídka rybníků je však mnohem širší.

Poslední den už jenom lehká snídaně a

zabezpečení použitého materiálu.

Telčí jsme se cestou zpět jen mihli

stejně tak jako Jihlavou.

Když otevřete okno, při troše fantazie se Vám objeví celý svět,

ale i tak....naše malá, středisková a politikou devastovaná zemička je krásná.