Používáme občas výrazy, kdy český ráz krajiny připodobníme zahraničí. Česká Kanada, Českosaské Švýcarsko, Amerika...Ač s tím nemám žádný problém, nevím proč. Krajina může být podobná, nikoliv identická. A pak, těžko si představit Kanaďany, jak mluví o kanadském Česku...Pokud by se nechtěli hanlivě připodobit k naši politické scéně, pak se to hodí náramně.
Českou Kanadu bych orientačně zasadil do obdélníku ohraničeném městem Jindřichův Hradec,
nádražím v Nové Bystřici,
pivovarem v Dačicích a
vstupní halou informačního centra ve Slavonicích, s výpadem do Rakouska.
Letos druhé výpravy se zúčastnili dva řadoví členové a velitel, dokonale vybaveni pro přežití v kanadské divočině, což hravě doložím základní výbavou.
Jiné výpravy měly zase jiný počet členů.
Českou Kanadu můžete prosvištět třeba i vlakem,
s famózní a žíznivou lokomotivou v čele.
Slavonice. Každý správný průzkumník prozkoumá místo seskoku nejdříve z nebe,
ale potom v podzemí. Razilo se 300 let a denní posun kutnohorských havířů byl 5 cm. Čtete dobře. Stálá teplota v libovolném ročním období 10 stupňů. Ideální na chlazení lahváčů...nic pro klaustrofobiky.
ale ani v úzkých uličkách 8 metrů pod zemí nemusí být špatný výhled.
Všude kapalo a místy voda sahala až ke kolenům, tak čvachtani vyfasovali slušivé oblečky. Když vylezli, byli pod žhavým sluncem předmětem údivu i obdivu.
Na zemi je přecejenom lépe. Zvlášť když slavonické náměstí je víc než pozoruhodné.
Až z toho návštěvník může někde v rohu i zkamenět.
Kdo raději vytvrdne v sedě, nabídka je široká.
Ale cyklista je neposedný. Vždyť stačí popojet třeba jen do Maříže, která se právem chlubí keramickou dílnou. Vyberete si přímo na místě bílý základ
z palety namícháte oblíbené barvy
a výsledek Vám na závěr vypálí.
K výčtu k navštívených míst samozřejmě patří také hrad Landštejn i
žíznivá zastávka v restauraci, která je spojena s kostelem. Kdo ví, jestli to nahoře vůbec vědí.
Do plánu zapadla také návštěva zámku v Jemnici. Při běžném pohledu si turista řekne...podobných jsem už pár viděl,
ale při návštěvě interiéru se opraví...tak to jsem ještě neviděl. Nemusí být válka, vojací umí ničit i v míru. A nemusí mít ani zbraně.
I v zámku Písečná jsou patrně dodnes.
Pak už jen pár kilometrů a jste v místech, kde by Vás za komančů zastřelili. Dávali za to dokonce metál. Dnes je ale naštěstí všechno jinak. Blízkost hranice neprozradí kulky svištící kolem hlavy, ale opuštěné celnice, a že
jste v Rakousku poznáte podle náhlé změny kvality silnic.
I domy mají trochu jinou architekturu a
vesnice jsou vždy vzorně upravené, až vyzdobené a tiché, jakoby bez společenského veselí. Potkat cyklistu, pak hovoří jen česky.
Ale životní jubilea jsou vyhlášována veřejně.
Zákoutí jsou podobná jako u nás.
Narazit lze i na servisy, ale ty nejsou ani tak na občerstvení, případně pro kola, jako spíš pro zemědělské stroje.
Zvláštností je nebývalý počet polních božích muk. Blízko hranic s Českem jsou však dvířka na mříž a zamčena. Kdoví proč.
Zámky maji noblesní jako u nás,
ale pro pivo to neplatí,
a tak jsme z pochopitelných důvodů spěchali zpět.
Před našim příjezdem řádila v kraji vichřice, za kterou by se nemusela stydět ani Kanada,
ale nám už nebe nabízelo modrou barvu a rybníky klidnou hladinu.
Nemusíme Rakušanům všechno hned závidět i naše stavení jsou krásná a upravená.
Zrovna probíhaly žně.
Pro všechny, kteří na zrnu pracovali, bylo osvěžení zbožným přáním, ale my kombajny neřídili a osvěžujících rybníků bylo všude dost,
třeba přímo pod kostelem.
Nabídka rybníků je však mnohem širší.
Poslední den už jenom lehká snídaně a
zabezpečení použitého materiálu.
Telčí jsme se cestou zpět jen mihli
stejně tak jako Jihlavou.
Když otevřete okno, při troše fantazie se Vám objeví celý svět,
ale i tak....naše malá, středisková a politikou devastovaná zemička je krásná.
