Tradice, které chránily, dnes terorizují

Islámský svět je charakteristický svým vztahem k dodržování tradic a koránských pokynů. Po celé generace - stovky let - existovala pravidla, jež vyšla z koránu, další z příkladu Prorokova života, jiné ze slovní tradice a mnoho pravidel bylo přizpůsobeno dobovým a společenským podmínkám tak, aby život učinila bezpečnějším a praktičtějším. Tato pravidla byla ve své době naprosto funkční a logickou odpovědí na podmínky, ve kterých tehdejší obyvatelstvo žilo. Problém je v tom, že život se změnil. Svět se změnil. Celé jeho uspořádání je dramaticky odlišné. Proč se tedy nemění i společenská pravidla uvnitř muslimských komunit? Zvláště- když chtějí  žít v Evropě?

Musíme přihlédnout k jednomu důležitému rysu dnešního světa. Tím jsou extrémní rozdíly realizující se na malých vzdálenostech.  Vezměme si třeba Turecko - zemi, která je učebnicovým příkladem státu, kde cestování sto kilometrů z východu na západ může poskytnout  podobný zážitek jako cestování pomocí stroje času. Sto kilometrů může být jako sto let do minulosti, nebo do budoucnosti  podle toho, odkud  a kam jedete.

Státy, které mají na svém území takové regionální rozdíly jako Turecko, Írán nebo třeba Saúdská Arábie, mohou jen stěží stanovit nějaký jednotný vzorec přijímání a vynechávání koránských pravidel. Tradice, které v hlavním městě již nemají žádné opodstatnění, jsou  v horských vesnicích ještě životně důležité. Navíc islám je silně tradicionalistické náboženství, které si na svých pravidlech a zvycích zakládá.

Ve Francii žije kolem 6 milionů muslimů (převážně jako již třetí generace bývalých gastarbeiterů, kteří přišli z hlavních kolonií Francie, z Alžírska, Maroka a Tuniska), v Německu jich žijí 3 miliony, v Británii 1,5 mil., v Itálii 1,4 milionů. Je obecným problémem, že tito obyvatelé žijí v sociálně nižších vrstvách, což je logickým důsledkem jejich neschopnosti, či nechuti se integrovat. Ve Francii uspořádala místní muslimská společnost v roce 1983 velký pochod do Paříže. Tehdy se jí účastnilo přes 100 000 mladých lidí. Chtěli, aby je společnost přijala a uznávala. Je otázkou, jestli takový způsob vyžadování společenského uznání může skutečně fungovat. Vždyť ti, kteří se těší určitému společenskému výsluní, jsou zpravidla jedinci, jež dobře chápou zákonitosti společnosti a naučili se jich efektivně využívat a jim také sloužit. Už jen pouhá představa toho, že bychom vešli  k řediteli renomované prosperující firmy do kanceláře, oznámili mu, že chceme nastoupit již zítra, a vyžadovali již první měsíc alespoň takový plat, jako má přinejmenším průměrný zaměstnanec této firmy, včetně slušného osobního ohodnocení, aniž bychom prošli přijímacím řízením, nebo testem našich schopností, je...  přinejmenším nereálná.

A tak se muslimské menšiny propadají na dno společenského žebříčku a ocitají se v začarovaném kruhu, ve kterém nechuť se integrovat do západní společnosti způsobuje nedostatečnou připravenost a schopnost zajistit si práci a lepší životní úroveň. Tam, kde vládne nespokojenost, nezaměstnanost a beznaděj, vzniká živná půda pro radikalizaci islámu a návrat k dodržování starých tradic. Tradice oddělují muslimy od společnosti, prohlubuje se propast nepochopení a nedůvěry. Ženy jsou zavírány doma, roste počet sňatků z donucení (samozřejmě s muslimem) a uzavírají se ghetta, jejichž zdi jsou čím dál nepropustnější. Tuhost, s jakou je vynucováno dodržování tradic, je v těchto ghettech často daleko nekompromisnější, než v původních mateřských zemích muslimů, kde se společnost již modernizuje! Důvodem návratu k tradicím je velmi emocionální záležitost, a tou je prostě ztráta identity v nové zemi. Identitu si touto cestou muslimové snaží získat zpět.  A kruh se uzavírá. Hradba mezi Evropany a muslimy roste. Roste také negramotnost žen i nedostatečná kvalifikovanost mužů, kteří nejsou sto obstát na trhu práce. Roste nespokojenost a kriminalita, proti níž jsou (francouzští, němečtí, italští) policisté v ulicích ghett téměř bezmocní.

-----

Podívejme se na to, jak se užitečnost pravidel ve společnosti vývojem civilizace mění. Ve starověku, před příchodem Proroka Muhammada, neměla žena větší cenu než dobytek. V 7. stol.n.l., když začal vznikat islám, přišel Muhammad s revoluční myšlenkou, že hlas ženy má váhu u soudu! Že znamená celou polovinu hlasu muže!! Jistě, v dnešní době, kdy hnutí za emancipaci ženy ušlo v Evropě obrovský kus cesty od 19. století, kdy se začalo vyvíjet, se nám tento poměr zdá nedostačující, ale v té době bylo toto nové chápání ženina postavení ve společnosti myšlenkou zcela převratnou. Dnes je islámsko-právní praxe, že hlas ženy je jen polovinou hlasu muže, naprosto zpátečnická. Nicméně bezezbytku praktikovaná. V konkrétním příkladu to funguje tak, že stojí-li proti sobě muž a žena u soudu (pokud se to dostane až do tak demokratické fáze!), je žena proti muži bezmocná, pokud k sobě nemá ještě další ženu, nebo jiné svědky, kteří její hlas posílí.

Dalším příkladem toho, jak se kdysi převratné a naprosto funkční společenské zvyky mění v tyranii, je příběh mladé Alžířanky, která žije ve Francii v jednom z tzv. Cité (předměstská sídliště, kde žijí potomci přistěhovalců z Maghrebu někdy zcela mimo francouzské zákony). Zmíněné dívce jednoho dne také přivedli manžela. Nikdy předtím ho neviděla. Její rodina žila podle „zlaté střední cesty“, byli otevření a osvětoví. Její matka dokonce nikdy nenosila šátek a chodila do práce. Najednou před ní stál muž, kterého si podle svých rodičů musela vzít, a vše se odehrálo tak rychle, že se ani nenadála a byla za něj provdána. Nedá se nic dělat, tradice je tradice. Muž to byl  podle jejích slov  údajně docela milý. Měla s ním dvě děti a průměrný život. Pak ho někdo zavraždil.  Tehdy byla zrovna těhotná a podle tradice se musela provdat za mladšího bratra svého manžela. Nechtěla a utekla do Paříže. Takový útěk má v muslimské komunitě nedozírné následky. Dívka v tom momentě přetrhává veškeré vazby a vztahy se svou rodinou a má-li štěstí, její bratři se ji nevydají hledat, aby ji zabili a smyli tak rodinnou hanbu.

Vraťme se ale zpět k mladé Alžířance. V naší době a současné (evropské) společnosti, je představa, že bych si musela po smrti manžela vzít někoho, koho nemiluji, nepřijatelná. Ale představme si například Afghánistán, 8. století n.l., osamělá vesnice vysoko v horách. Nikde není nic. Jen kamenitá polopoušť. Do města jedině na oslu, několik dní cesty. Máte kupu dětí, jste těhotná a manžel je po smrti. Umřete.

Muslimská společnost pro tuto (ne zrovna ojedinělou) situaci přijala zákon, podle kterého si takovou ženu musí vzít za manželku nejbližší příbuzný zesnulého, aby se o ni postaral a zajistil tak život jí i potomkům svého bratra (nebo třeba strýce). Tleskám rukama! Není to geniální? Jako žena v této horské vesnici bych byla štěstím bez sebe. O něčem takovém by se nám v křesťanství mohlo jen zdát. Skončily bychom na ulici a děti by strádaly v sirotčinci. Brr.

Ranně středověká Evropa se v porovnání s tehdejším Orientem jen těžko ubrání přídomku „barbarská“. Použijeme-li současný slovník, nástroje sociálního systému tehdejší muslimské společnosti byly tehdy velmi funkční a účelné. S tím souvisí i polygamie. Úkolem muže ve společnosti bylo vždy zajistit bezpečnost a existenci rodiny. Proto je jejich doménou vnější svět. Jsou mimo dům, obstarávají obživu a nosí domů peníze. Ženám je přisouzeno místo v domácnosti. Zajišťují její chod, pečují o blaho, čistotu a výchovu dětí a manžela a rodí, dokud jim to zdraví dovolí. V neposlední řadě jsou ženy doma hlavně také v bezpečí. Muži vždy válčili, a bylo jich tím méně než žen. Neprovdaná žena je bezcenná, protože neplní své „ženské“ povinnosti. Ani kdyby zůstala v domě svých rodičů a pečovala o ně do jejich smrti, nebude taková žena společností uznána, protože tato role tradičně přísluší synům. Proto bylo dovoleno se oženit s vícero ženami a jejich počet závisel na schopnosti muže své ženy uživit. (V dnešní době islámský zákon dovoluje mít až čtyři manželky.)

Dnes polygamie ztrácí svůj účel úměrně s rostoucí ekonomickou a sociální emancipací muslimských žen. Ta velmi pomalu ale jistě probíhá, stačí se podívat na aktivity íránských, francouzských, syrských a německých muslimek. Některé životní příběhy iniciujících žen jsou popsány ve dvou knihách, které editovala Magdalena Frouzová: Závoj a džíny vydaná v roce 2005, a Mříže v ráji, 2006.

Současný islám se potýká s obrovským rozporem mezi modernizací a tradicí. V době, kdy vznikl, znamenal jednoznačný pokrok a nevídané pozitivní společenské změny. Postupem věků se však uzavřel ve svých doktrínách a demagogiích tak, že začal stagnovat a degenerovat. V současné době působí islám ve své „tradiční“ podobě značné potíže zvláště proto, že expandoval do neislámských prostředí, kde působí jako „ledová  kra uprostřed pokoje“.

Má-li se islám stát skutečně užitečným náboženstvím a poskytnout tak pravou identitu současným i budoucím generacím muslimů, musí obrousit svoje hrany a navrátit se především k základnímu principu, na jehož základě islám vlastně vznikl, a tím je … pokrok.