Děravá hlava, děravé srdce - díky Bohu!

Zapomínání většině z nás ztěžuje život. Ale co je ve skutečnosti horší, je neschopnost zapomenout, i kdybychom třeba i stokrát chtěli. 

V televizi nedávno dávali pořad „O chlapci, který nemůže zapomenout“. Když jsem četla ten titulek, první co mě napadlo, bylo něco jako: „Ježiš, co se mu stalo tak hrozného? Něco ho poznamenalo a bude o tom mluvit v televizi, jo?“ Byla jsem zvědavá. Každý z nás prožil věci, na které nikdy nezapomene, ale na některé třeba i z toho důvodu, že byly extrémně pozitivní.

Paměť je však tvořivá umělkyně, a většinou zachází úplně stejně kreativně se všemi zážitky, ať už krásnými, nebo pekelnými. Ano, přiznejme si to! Vzpomínky jsou jen zkreslené dozvuky starých událostí. Bývají dost často narůžovělé a idealizované a někdy prostě celé překroucené. Nedá se nic dělat, náš intelekt a osobnost jsou jako filtr, který si všechny události interpretuje po svém, a sídlí v mozku hned vedle těch beden, kam si ukládáme vzpomínky. A jako správní sousedé, pěkně na sebe vzájemně působí, a chtě nechtě, neustále se navzájem ovlivňují. Brousí se hrany, a člověk znovu a znovu přeukládá nově poupravené závěry.

Tak například moje cesta po Africe. Víte, když se tak koukám na ty nádherné fotky a akční videa, mám pocit, že to byla hooodně dobrá akce a že bych se tam (pozor!) snad i vrátila! Naštěstí jsem si na poslední stránku deníku napsala velkým písmem: Dobře, že jsme jeli, ale podruhé už nikdy více!!  (Jeli jsme to na kole a nazvala bych to cestování pro otrlé. Ale o tom třeba někdy jindy.)

Vzpomínky mají nestálý charakter. Jsou jako voda. Taky mění tvar podle toho, do jaké nádoby ji nalijeme. A každý mozek, každá povaha a každý věk jsou jako nádoba, která si svou vodu přizpůsobí po svém.

Většinu svého života postupně zapomeneme a zbytek se přizpůsobí a zaoblí tak, aby to v hlavě příliš netlačilo.

A máme tu jeden z důvodů, proč miluju psaní. Napsaná sdělení jsou poctivá, věčná a žádné vnitro-mozkové sousedství nenarušuje jejich pravé kontury. Znějí stejně teď, jako za týden, nebo za deset let.

No, tak ten chlapec, který nemůže zapomenout, jak se to jen jmenoval… Aurelien myslím. Aurelien má jiný problém. On nemůže zapomenout, ani kdyby chtěl. Pamatuje si všechno, co prožil, co kdy jedl, koho kde potkal, co se kdy učil (tento segment bych chtěla vlastnit). Vědci se budou jistě v jeho záležitosti babrat a zjišťovat, jestli jsou ty vzpomínky nezměněné, jestli se taky kroutí a růžovějí…pravdou však zůstává, že Aurelienovi chybí základní obraná funkce mozku, kterou je zapomínání. Určitě bych se zbláznila, kdybych si pamatovala opravdu všechno. Naštěstí mám hlavu děravou.

Přemýšlela jsem nad tím, že ale existuje ještě jedna obraná funkce. Tou je odpuštění. Řeknete si možná, že to je něco jako zapomnění, ne? Představa, že bych si pamatovala všechny křivdy, zrady, křivé pohledy a nepochopení… musela bych být smutná a zhrzená na věky věků. Zapomenout, ale nepoučit se, to by ovšem byla chyba. Odpustit, to chce sice mnohem více uvědomělé emocionální práce, ale hned vedle zapomnění je to něco, co nás může osvobodit od obrovských břemen.  

Aurelienovi nezbývá než odpouštět, protože zapomínání, jako automatický čistič vzpomínek prostě neumí. Musí to být obrovské břemeno, táhnout to neustále s sebou. My jsme na tom líp, protože půlka práce se udělá sama. Zapomnění, nebo odpuštění jsou dvě odlišné věci, ale obojí nám může extrémně pomoci. Takže pamatujte: Zapomínání je lidské. Ale odpuštět je božské…