Číňan, Číňan, všude samej Číňan. Na všech věšácích, ve všech regálech, jsou všude. Jak to proboha dokázali? Jsou fakt šikovní.
---
Včera jsem si byla koupit novou bundu. Sháněla jsem sportovní bundu, kterou bych mohla nosit celou zimu, a taky na podzim a na jaře, kterou budu moct tahat do města, do školy, do práce a na běžný chození, a zároveň i na hory a tak. Takže naklapu do obchodu se sportovním zbožím, a rozhlížím se po nějaké jednoduché soft shellce. Ha! Jedna taková visí na věšáku zrovna vedle kalhot z podobného materiálu. Hned ji hodím na sebe. Pěkné elko, dobře ušité, padne, jako ulité. To je panečku nakupování, obleču se a nemám námitek. Láska na první pohled. Cena 1300Kč. Výborně. To by šlo.
Pak se podívám na etiketu a čtu. Made in China. Kurňa.
Správně, nejde mi až tak o tu bundu, jako spíš o pracovité Číňany, kteří každého českého obchodníka, který by chtěl vydělávat úplně normálně, na zdravém trhu strčí s přehledem do kapsy. Přemýšlím, jak se to těm Asiatům povedlo, že já tady teď stojím a mám nutkání chodit celou zimu v teplákovce, jen abych se nemusela zpronevěřit svému přesvědčení: "Podporujme český trh." To tuhle bundu, kterou tak potřebuju, v této ceně a očividné adekvátní kvalitě, nemohl vyrobit český výrobce? Trochu zaskučím, takže se i prodavač otočí, co se děje.
Existují národy, které se dovedou zapřít a omezit tak, že za nedlouho ovládnou svět a my s tím už nic nenaděláme. Leda, že bychom se také zapřeli a omezili? Aspoň trochu? (Stará teplákovka, nebo pohodlná a praktická softwhellka? Být či nebýt?)
Kdybych si chtěla koupit pravou českou výrobu, tak zaplatím dvakrát, třikrát tolik. Co si s tím počne malej člověk, jako já, když oni to vyrobí fakt levně, a konec konců dobře? Co s tím? Říkám si, že tohle my ze spodu jen těžko dokážeme ovlivnit. Člověk má začít od sebe. Funguje to vždycky. (I když je to ta těžší varianta). Ale zrovna v tomto případě je to ještě těžší, než normálně. Jaký by to asi bylo, kdyby byly český značky protlačovaný ze shora. Kdyby si česká země svoje české výrobce hýčkala a čeští občané jí trochu víc vlastenecky fandili.
Polemizuju sama se sebou, jak ti Číňani (a ostatní šikulky, jim podobné) dosáhli takového postu. Jednotlivci si ve své zemi asi moc neužívají. Ale jako národ válcují svět. Byly doby, kdy jim nebylo co závidět. Jejich vlastní režimy je drtily ze shora (a asi to stále dělají), všichni pracovali od nevidím do nevidím (a asi tak stále pracují), plat měli minimální a jejich individuální životy pravděpodobně stály za pendrek. Ovšem někdo chytře vsadil na základní lidskou vlastnost. Levná masová produkce se stala lákadlem a třpytkou pro dravou Západní Chamtivost. (Proč ne, byly to většinou ekonomicky výhodné strategie.) Ta se nechala oblbnout, zapomněla na hejna dobrých ryb ve vlastních vodách (i když třeba menších) a háček návnady se jí zabodnul hluboko do krku. (A ryby uplavaly.) Teď, když Číňani pracovitostí a odříkáním zničili úspěšně veškerou konkurenci, stávají se z nich páni nad životem a smrtí. V případě nové bundy, pány nad mojí peněženkou, a nepřímo také nad částí mé vlastenecké morálky.
Ovšem doby se změnily a v továrnách na hračky a oblečení už dávno nepracují děti a zubožení dospělí bez nároku na volný den. Své o tom píše Rudolf Havlík, který cestuje často, aby zkontroloval kvalitu výroby v asijských výrobních halách odkud k nám proudí zboží Evropských značek. A Asie roste. Nemyslím populačně. Ekonomicky. Viděli jste moderní Čínská města? Staré jurty a chatrče shrnuly buldozery a na jejich místě vyrostly sklobetonové mrakodrapy. Tak alespoň popisují Čínská sídla Monika a Jirka Vackovi, kteří se v listopadu vrátili ze své expedice TransAsia.
Pokud jde o mě samotnou, může být lhostejno, kdo tu bundu vyrobil. Mohla bych mít třeba jiné starosti a nedbat. Ale jestli máme myslet trochu týmově, tak se musím pokárat, zastavit a zamyslet. Je docela možné, že Západní Chamtivost chchce mít víc a mnoho a zároveň se jí líbí pracovat míň a málo. (Kdo z vás je tady na iDNES v pracovní době?) Je mi líto když mě napadá, že je to už tak nějak životní styl. Je otázkou, jestli se ještě dokážeme uskromnit, abychom jako stát, jako národ, po malých kvalitních krocích znovu vybudovali něco, o co bychom se mohli v budoucnu opřít. Je lákavější, mít něco hned, než se zapřením na něco čekat. A hlavně, co když se jeden omezí ve prospěch všech, ale ti ho v tom nechají samotného? Žijeme v době instantních výrobků. Chceme to hned, rychle, jenom zalít vodou. (Uvařenou v rychlovarné konvici. Komu se chce čekat, až se voda uvaří na pravém ohni?)
Uskromnit se, pro někoho možná znamená sestup na společenském žebříčku. Ale ten je jedna velká bublina. A my, nabubřelí, vyšňoření Evropané, pyšní na svou ekonomickou úroveň vůbec nepřipustíme, že ty půjčené peníze vlastně vůbec nejsou naše.
Je to stejné, jako když v té pohádce ubohý mlynář, co mu přestaly jít kšefty, se upsal ďáblu jen pro pár nových klientů pro mlýn. Dal mu svou věčnou duši, aby zachránil pomíjivé tělo. A jak to bylo dál? Nepamatuju si. Nezemřel náhodou do roka a do dne na infarkt?
Všechno je v pohádkách. Všechno. Musím se letos o Vánocích dívat pozorně.
