Padesátníci a padesátnice, jež se nenechají úředně bodnout, a to dvakrát, nevycestují v létě ani do Bad Schandau. Jelikož já s ctižádostí sobě vlastní chci až do Drážďan, určitě do mne sestřička vetknula nějaký nestandardní neřád.
Všiml jsem si toho ještě v očkovacím centru v kulturáku, jak jsme se my bodnutím oslabení odkládali na půlhodinku do židloviště v sálu za bodatelnou. Tato klidová pauza má separovat chabrusáky, co zhynou ještě na židli a kazí tím panu premiérovi statistiky, kdežto přeživší gerojové se kazí a pojdou až doma.
Úředně zmasakrován do levé paže dopotácel jsem se do zadní židlové řady, abych nashromáždil energii na cestu k domovu, kterou mně navíc manželka ztížila nařízením zastávky u řezníka a tahákem, co mám přinést k večeři. Ticho kulturního sálu přehlušoval jen cvrkot klávesnic služebních notbúků, na nichž dva ajťáci u stolu pod praktikáblem přes řídící server hráli The Doom Eternal a letmo dohlíželi, aby lapiduši odnášeli uhynulé bodnuté za jeviště, odkud to funebráci s rakvemi měli k černému stejšnu u postranního vchodu pár kroků.
A tu pojednou jsem zbadal, že něco nehraje. Zatímco já s nohou přes nohu a rukama v klíně počestně seděl a přemýšlel, zda jsem jelítka, jatýrka, slezinu a vepřové plecko bez kosti neměl raději zakoupit před nabodnutím, všichni ostatní bodnutí sedící v dvoumetrových odstupech okolo čučeli do svých mobilů. Fakt všichni! Jenom já jako jediný ne!
Poslyšte, není to trochu divné, když v čtyřicetičlenné grupě dospělých jich devětatřicet čučí do mobilů a jedno jediné individuum čučí do nikam? Když devětatřicet nabodnutých sehnutých šmejdí prsty po dotykových displejích, a jeden nabodnutý nesehnutý dumá, jak dobře udělal, že u řezníka nebyl před nabodnutím, protože by to vypadalo blbě, kdyby teď v sále natáhl brka a museli po něm uklízet pozůstalá roztroušená játra a slezinu?
Vysvětlení je jediné možné: úředně mne nabodli jiným neřádem než ostatní! Že já trouba nezůstal u toho Bad Schandau a kušnil o Drážďanech! Oč lépe jsou teď na tom vrstevníci a vrstevnice, spokojivší se s pohraniční saskou obcí! Nemají, tak jako já, mozek vytížen uzeninami, nýbrž o mnoho duchaplnějšími aktivitami.
Nicméně, není to fajn, být aspoň jednou vyjímečným?
Mou jedinečnou vyjímečnost poněkud znehodnotila manželka uštěpačnou poznámkou, že dnes jedině debil nenosí mobil, a navíc rafinovaně dotírala, kde mám večeři. Když jsem se ohradil, že řezník potáceje se za pultem pravil „jó pane, já se byl včera nechat bodnout a bůhví co do mne narvali, bylo mi z toho tak šoufl, že jsem neměl sílu nic objednat, takže mám akorát buřty a pravou svíčkovou za osm stovek kilo – co si dáte?“ , obdržel jsem világoš, že jsem notorický škrťa.
Na druhou stranu: mít k večeři bez manželky buřty a moci se s řezníkem někdy podívat do Drážďan - dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale - kdo z vás to má?
