To je od vás, Hujere, ten Schengen?

No, Hujer, vy jste fakt ten poslední, kdo nám tady chyběl! Už tak germáni mají slušný hokej v tom, jestli se tohle pohraniční nádražíčko u Mosely jmenuje Perl, nebo Perl (Mosel) – a teď ještě vy do toho s tím Schengenem!  

S důkladností sobě vlastní jsem se fíry německého vlaku, co mě sem jednoho krásného poledne z nedalekého Trevíru přivezl, optal, jak to s tím jménem má ve služebních pomůckách. Však kde jinde, než v úředním jízdním řádu, nota bene německém, by to mělo být in Ordnung, není-liž pravda?

Herr Lokführer spěchal z vozu na peron, aby si konečně svobodně mohl dát čouda, přičemž informoval: „Tohle byl a je vždycky Perl. Ten Schengen tam před pár lety někdo domaloval.“ 

Aha, tak přece jen Hujer. Kde všude ten chlap nebyl!        

Záhada vyjasněna; nyní tedy vzhůru do Schengenu! Vzhůru doslova, poněvadž se musí nejprve po schodech na most přes koleje a řeku. Pokud tedy nějaký nadšenec nechce z Německa do Lucemburska kraulovat přes řeku. Upozorňuju ale, že je to fajna kalňočka.

Jako jediný vystoupivší z vlaku jsem se odebral pěšky do Schengenu, zbytek bývalých cestujících se chystal k náročnému přesunu kolmo z nádraží do hospody naproti.

Němci mají „ícéčka“, Francouzi „téžévéčka“, ovšem poněkud ošumtělou dvoukolejkou okolo Schengenu jen dvakrát denně projede dvojice tuctových motoráků a pár nákladních vlaků. Teď zrovna žádný nejede, tak aspoň na památku pohled po kolejích z Německa do Francie zatímco mostem nahoře jezdí auta z Lucemburska.  

Hraničních mostů přes nějaké vodstvo už jsem prošel nebo projel – ó jé! Ale přímo do Schengenu vede jen jeden jediný.

Předpis je předpis a začátek obce musí být označen, Schengen Neschengen. A na tu padesátku by zdejšími úzkými třemi uličkami měl odvahu leda tak Emerson Fittipaldi za mlada.  

Pořízení snímku z moselského hraničního mostu směrem k nábřeží a kostelu v Schengenu může zabránit: a) zapomenutí foťáku, b) zapomenutí karty do foťáku, c) zapomenutí baterie do foťáku, d) plná karta ve foťáku, e) prázdná baterie ve foťáku, f) technická sabotáž spáchaná skřítky ve foťáku, g) v zorném poli ustavičně štěbetající a selfíčkovou samohanu vykonávající asiaté. Přesto je snímků tohoto typu na internetu nyní milión cizích + 1 můj.

Vesnička je skutečně maličká a proto, díky bohu, je i „Evropské náměstíčko“ na nábřeží vpravdě  minimalistické a nanejvýš skromné. Tzv. „umělecká díla“ před „památníkem Schengenské smlouvy“ jsem z duševně hygienických důvodů raději nefotografoval. Potěšitelné aspoň je, že auta okolo nepatří žádným evropským papalášům, nýbrž obyčejným návštěvníkům.

Ačkoli řeka Mosela v Schengenu se velikostí ani zdaleka nevyrovná Vltavě pod vyšehradskou skálou, mnohokrát denně jí proplouvají koráby jedna radost. Ostatně i samu schengenskou dohodu v roce 1985 podepsali hlavouni na palubě korábu Princesse Marie-Astrid, který tehdy právě u Schengenu kotvil.

Kdo namísto opulentnímu velikášství dává přednost přirozené skromnosti, musí ho „schengenské“ nádražíčko docela potěšit. „Tak jak bylo v Schengenu?“ pokřikoval spřátelený mašinfíra, vzpružený nikotinem. „Ale jó, bylo to fajn. Akorát mi neměl kdo dát razítko do pasu“ rozhodil jsem bezmocně rukama. „Jo to jste měl jít do hospody tady naproti! Tam by vám dali razítek kolik chcete a kam chcete! Akorát to pivo tam je pěknej (německé slovo, takový překladatelský oříšek)“.  

Nuže tedy, v Perlu u Schengenu mají aspoň hospodu (byť s oním překladatelským oříškem), ale kam se cizinec vrtne v Karthausu, pět minut vlakem od Trevíru? Hujer, kde jste? To mi neříkejte, že když jste v Perlu zvládl domalovat Schengen, tak tady kousek vedle  v Karthausu byste nezvládl domalovat Bronx. I kdybyste si s tím, Hujer, u lepšolidí evropských kaváren moc nešplhnul.

A samozřejmě tradiční poučení obecenstu závěrem: až budete zase někdy v Schengenu, tak volte náramně obezřetně: opravdu je památeční razítko „Schengen“ v pasu natolik nezbytné, abyste v hospodě naproti v Perlu riskovali to pivo typu (německé slovo, takový překladatelský oříšek)?

Fšecky obrázky jsou moje.