Dál, dál tou vodou

zpívával Oldřich Ortinský basem, z něhož i dnes ježí se zbytky srsti na zádech, a kdybych se sám disciplinovaně nestřehl, k podivu sobotních výletníků bych dočista zmámen do té vody možná i vstoupil.

Mimochodem k tomu u jezu nechybělo mnoho – kluzké pobřežní bahno, tetička přitažlivost a osud, vidouce, že do té vody dobrovolně nepůjdu a nepůjdu, pokusily se mne k tomu přinutit, ale nedal jsem se a pokus o první letošní koupel jsem elegantně vybalancoval.      

Jsa nadále suchý a dostatečně obezřetný, šel jsem tedy - alespoň obrazně - dál, dál tou vodou.

Jak je to krásné, když podle vody není žádná silnice, ba ani vlak tu nezahouká. Jen řeka tiše plyne, ani rychle, ani pomalu, ale tak, že není pochyb, komu tohle údolí patří.

Ještě lepší je, když nikdo vodě nekecá do toho, kudy a jak má téci. Však ona to sama ví nejlíp. Prostě a jednoduše teče tam, kde je to s kopce.

Taky jste si všimli, že u řeky to mnohem lepší, když stromy ještě nebo už nemají listí? Vždyť o jakou symfonii barev by byl poutník ochuzen!

Tak co, šlo by to s rozběhem a s bidlem přeskočit? Jo, kde ta léta jsou ... Určitě by se mi bidlo zapíchlo uprostřed do bahna, zůstalo by svisle  trčet, já bych na něm visel jako opice a docela by mne zajímalo, jak by si s tím přivolané záchranné jednotky poradily.

Takovouhle stromovou studánku nenajdete ani na té nejpaďourštější zahradě. Však ji matička příroda prozíravě ukryla mimo turistickou cestu.  

Kdo ví, k čemu středověcí páni velkomožní vlastně vztyčili hradní obydlí vysoko ve skalách nad zákrutami řeky. Inu, třeba neměli EET a tak museli mít přehled, která že oběť k oškubání tam dole špacíruje.

Anebo byl dotyčný pán velkomožný ducha přibloudle romantického a spíše než výběrem špacírného se kochal, tak jako já, věcmi veskrze normálními.  

Tenhle pětimetrový práh nemá na svědomí cháska člověčí, nýbrž síly přírodní. Znaleckým okem jsem usoudil, že tohle bych na kánoi v pohodě dal. Akorát jen jednou a navíc by mně dole někdo musel seškrabat ze šutráků.

Jsou ovšem i místa poklidná, kde se poutník podle vody vždy a spolehlivě zastaví, dýchá potichu a dá si závazek, že se o sobotním večeru nepodívá na žádné zpravodajství, aby si nekazil neděli.

Coby študáci jsme kdysi dávno na koleji soutěžili, kdo sežere starší chleba - vyhrál Jožo, jehož měsíc starý chleba ve skříni vedle maskáčů na vojenskou katedru už měl nožičky. Tady to neznámý borec ale dotáhl až na chleba čistokrevně betonový.

Věřte, nevěřte – tohle je radnice. No řekněte sami – mohou páni konšelé v takovémto svatostánku hlasovat o úplných volovinách?

Tak vidíte, stačí jedno putování podél něčeho tak obyčejného, jako je voda, a uvidíte toho tolik, že máte na příští týden vystaráno. Jo, abych nezapomněl: v neděli se vykašlete na zpravodajství, poslechněte si Oldřicha Ortinského a vyjděte ven.