Vážení hejhulové, covid-pas račte strčiti sobě za klobouk

neb my svobodní lidé cestujeme prstem po mapě a nějací covid-pasoví hejhulové nám do toho nemají co kafrat. Jediné co potřebujeme, je aspoň jeden prst, nějaká pokud možno inteligentní mapa a popřípadě brejle.

Je to prostinké. Pohodlně zasedneme, chopíme se atlasu či mapy a ukazováčkem v tom počneme šmejdit. A kde prstík hodí stopku, můžeme svobodně podumat o tom, co to tam je, zda už jsme tam náhodou nebyli a co jsme tam viděli. Anebo jsme tam tedy ještě nebyli, načež inspirováni mapou vydáme se určitě jednou na opravdovou cestu. Není to bájo?

Tak třeba: chopím se atlasu, poslepu jej otevřu, vetknu v něj prst a hle – v mžiku jsem na břehu jezera Titicaca. Safryš, zapomněl jsem, kde mám plavky, ale prý voda u břehu je tam po ránu tak bestiálně studená, že by ty plavky beztak neměly co zakrýt.

V jiném atlasu pár stránek vpředu je už od pohledu temperatura pobřežního vodstva k rozhodujícím rozměrům pánské anatomie mnohem vstřícnější. Avšak zde bych neztrácel drahocenný čas a rovnou vyšlápl hore do Sierra Nevady, kteréžto horstvo má jednak líbezné jméno (Sněžné hory; to jsem borec, co?) a jednak je to báječná chladnička jinak v létě pěkně rozhicovaného poloostrova.

Ať prstíček loví jak loví, Bajkalsko-amurskou magistrálu, největší stavbu v dějinách vesmíru, neukazuje a neukazuje. A přitom právě tady dneska je patnáctikilometrový Severomujský tunel, který soudruzi plánovali gerojsky rubat pouhé čtyři roky, načež jim soudružka příroda vysvětlila, že geologické zákony jsou nadřazené budovatelskému nadšení, a stavba tunelu trvala poctivých pětadvacet let.     

Mapy v atlasech jsou hezké, ale pro opěšalého cestovatele obvykle mívají poněkud nepraktická měřítka. Tak třeba aby nebohý pěšák seznal, kudy má jít do Postřelné, musí šáhnout trochu jinam. A v daném případě se vypořádat s dějinami kraje, kde svého času čeština zrovna neměla na růžích ustláno. Mimochodem, doufám, že zdejší hospoda současnou šlamastiku přežije a že si tam zase budu moci zajít na Gabel.

Ój Balatonfüred! Yéstlipák v Balatonszölösu tákyi mayó höspödósz? Éljen – mayó! Akorát teda, ta mapa, ačkoliv prý turisztikai térkép, nic moc. Omluvou budiž, že před padesáti lety se vojenské topografické speciálky jen zřídka stávaly podkladem pro socialistické civilní mapy.

Tohle je taky dosti odfláknutá mapa, přestože její původní poslání bylo nanejvýš vznešené - totiž sloužit okresnímu štábu civilní obrany. Zato ale soudruh kartograf svědomitě zakreslil i stupínky na kryté tribuně městského stadiónu, odkud jsme kdysi dávno při fotbalu sborově řvali „Vagóni – jedééém!“

Jak se ty časy mění! Týden poté, co jsme si tuhle příruční mapu Spojených států přilepili na stěnu cimry liberecké koleje na Husovce, musel jeden příliš uvědomnělý spolubydlící dostat deku, poněvadž na správě kolejí nabonzoval, že propagujeme imperialismus. No vidíte – a dnes? Dnes můžu Američanům bez obav vzkázat, že od St. Luis dolů by neměla být žádná Mississippi, nýbrž Missouri, poněvadž ta je u soutoku mnohem větší a vodnatější, a jak se sluší a patří, tak menší řeka by se měla vlévat do větší, a ne naopak. I když – v tom případě od našeho Mělníka k Děčínu by logicky měla pokračovat Vltava, Hamburkem by tekla Moldau a okouzlující Smetanova symfonická báseň mohla být podstatně delší.

Tu a tam nezbude, než cestovat s takzvanou politickou mapou. Z té se toho obvykle bohužel moc vyčíst nedá – leda tak hranice okresů, žup či všelijakých protektorátů. I když, zrovinka na téhle je mimo jiné taky rovník. A propos – kdo už jste rovník překročili – vyžaduje to snad nějaké mimořádné fyzické úsilí? Nebo při tom po vás nějaká rovníková uniformovaná guma mermomocí chtěla pas?

Třeba zrovinka tady v Čopu ještě pamatuju časy, kdy cizinec ve vlaku, sice s platným pasem, ale bez aspoň tří dalších bumážek, byl shledán zločincem, načež jej pod dohledem jednoho kulometčíka a jednoho načálnika posadili do prvního vlaku směr Čierna nad Tisou, kde si za nádražním záchodkem  mohl předmětné bumážky za mírný poplatek pohotově opatřit a neprostupnou hranici největšího přítele všeho pokrokového lidstva hrdinně atakovat znovu. 

Jéžiš, podle téhle mapy se muselo krásně putovat! Jaképak vrstevnice, šrafy či ortofotokejkle; prostě pan kreslič před sto lety pořádně máknul a ještě dnes můžeme jen čubrnět. Nuže, co do terénního reliéfu se Krkonoše kolem  Luisina údolí kousek od Vrchlabí asi moc nezměnily a Pražáci se do map ani dnes nezakreslují, takže – výletu zdar!

Ono kreslit mapu nejde jen tak levou zadní, ale při troše snahy to pravou přední zvládne třeba i mírně talentovaný průmyslovák. Jak tak s odstupem mnoha desetiletí koukám - kdyby mi studium šlo stejně dobře jako kreslení map, kde já už dnes mohl být! Na druhé straně, mně ke štěstí stačí to, že jsem tam, kde jsem a do vyvolené Nové vsi to mám tak půldruhé hodinky pěšky, přičemž úřední zastřelení při přechodu okresní hranice mi nehrozí, neb ta se nalézá až nahoře za Šenovem.

Anebo kartografií prostřelý bývalý průmyslovák usoudí, že žádná z dosažitelných železničních map neodpovídá jeho náročným požadavkům, načež mu nezbyde, než aby si vytouženou mapu zase nakreslil sám a vnesl do ní nejen tratě a nádraží, ale i spoustu tajemných značek a čísel. A nesmějte se Brtníkům vlevo od prstu!

Jakpak by prstík objevitel mohl vynechat Turfanskou proláklinu! Vždycky jsem myslel, že je to taková hluboká díra do země, leč kamarád co tam byl, pravil, že prý ta díra má od kraje ke kraji nejméně třicet kilometrů a úplně vespod v podmořské výšce 154 m nejspíš není vchod k pekelníkům, nýbrž suchá kamenitá pustina jako všude okolo. A navíc cizinec nikde v proláklině nesmí odbočit ze silnice, protože Čína.

Jejda, tolik zajímavých míst na tak malém prostoru mezi Arabským poloostrovem a Afrikou! Ona ta mapa je líbezně barevná, tak jak jsou tu výšky od mínus padesáti metrů do skoro třech a půl kilometru, ale in natura je tu skoro všechno jen v písku a kamení. Tudíž, já se sice na písku vždycky rád na chviličku natáhnu, ale jinak - děkuji, mně stačí pískovna u nás v Provodíně.

To by bylo divné, kdyby se ukazováček v atlasu aspoň jednou netrefil do moře, pakliže osolené vodstvo pokrývá dvě třetiny povrchu rodné planety. Co to je za pavoučí hovínka u prstu sice nepřečtu, ale pevně věřím, že aspoň jeden z tichomořských ostrůvků vypadá přesně jako na obrázku z nějakého humorníčku: písková oblinka zvící dvou metrů v průměru s jednou palmou uprostřed a jedním neoholeným ztroskotancem v odrbaném námořnickém tílku.

Každé správné cestování má končit doma (optimálně ještě před večeří), k čemuž je dobré se prstem na mapě do domova aspoň trochu strefit. Že takové světové centrum, jako je Česká Lípa, bude v každém českém atlasu, to je nabíledni. Avšak jak jsou na tom cizozemské atlasy? No řekněte sami – co je to za atlas, když v něm Česká Lípa není? Tady je to v pořádku; dokonce se do mapy podařilo vpašovat i místní veletok Ploučnici.   

Tak vidíte, kam všude jsme se dostali prstem po mapě, přesněji řečeno po mapách. Viděli jsme toho spoustu, pěkně zavzpomínali, hezky podumali, přičemž vážení hejhulové ostrouhali, poněvadž jsme k cestování žádný covid-pas nepotřebovali.

Takhle na vás, hejhulové! A buďte rádi, že pro zastrčení vašeho slavného covid-pasu vám doporučuji bezesporu důstojné místo. Třeba takový pan Palivec by vám poradil místo podstatně méně důstojné.

Fšecky obrázky jsou moje.