„Arciť krajina tato jest jedna z třech nejkrásnějších ...“

pravil světa znalý Friedrich Heinrich Alexander svobodný pán von Humboldt, když L. P. 1844 zdolal Milešovku. On to ovšem samozřejmě zahlásil v němčině, navíc z českého pohledu s poněkud pobuřujícím dodatkem „... v Německu“.

S tím Německem to milý svobodný pán tak trochu přeťal, ale jinak měl svatou pravdu. Omluvou mu také budiž, že výstup provedl ve svých úctyhodných pětasedmdesáti letech a kdo ví, čím se nahoře v hospodě posilnil. Já nicotnými třiceti osmi lety oplývaje, po mém prvovýstupu jsem na Milešovce nohama pletl jako feldkurát Katz a kdyby mě tamní paní meteoroložka nezachránila poctivým turkem, bůhvíjakou arciť moudrost bych tehdy zahlásil.

Co se cestovatelských výkonů týče, jsem v porovnání s von Humboldtem trapným bažantíkem, nicméně dím, že rozhled z jakékoli beobachtunkštele by si měl každý cestovatel pořádně zapamatovat, aby měl na co vzpomínat v horších časech. A není moc podstatné, zda se dotyčná beonachtunkštele nazývá Čumulangma nebo Komáří hůrka.

Proto také občas, dobudu-li nějakou tu výšinu, setrvám na ní co možno nejdéle a na počest mého nebožtíka otce, učitele zeměpisu, hádám názvy všemožných kopečků a vísek vůkol. A protože mi bobříci sklerózy přibývají nějak rychleji než křížky v baťochu na hřbetě, tak tu a tam jsem si k tomu pozdějšímu vzpomínání v horších časech pořídil náčrt.

Pořídit si rozhledový náčtrek tak říkajíc in natura nahoře na hoře není žádná brnkačka. Přechody mezi orlím zíráním k obzoru bez brejlí versus brejlení do papíru na kolenou jsou náročné na oči. Zodpovídání všetečných dotazů přihlížejících je náročné na dodržování pravidel slušnosti, případně pravidel rohování. Gumujete-li v náčrtu, svírejte gumu pevně, aby vám s hory nespadla někomu dole na lebku. Pokud vám na hoře někdo udělal turka, nezvrhněte si ho do klína; předvádět striptýz na kopci je nepřípustno. Črtejte pouze panorámata a nenechte se přemluvit, abyste kreslil sličnou turistku, poněvadž vám náčrtek posléze omlátí o lebku, že jste ji vypodobnil jako Džudynu. K Džudy příslušející Klerens vám vzápětí o lebku omlátí také gumu a tužku, případně i jiné věci. Nemyslete si, že na hoře není nic, co by vám nešlo otlouct o lebku. Zkrátka a dobře, von Humboldt a já doporučujeme pořizovat in natura jen opravdu spartánské náčrtky a finální verzi pak stvořit doma u psacího stolu a šálku poctivého turka.   

Jelikož bestie horší časy právě teď plynou, přestaňme bohapustě teoreticky tlachat a pojďmež k praktickým ukázkám a vzpomínání lepších časů zároveň.

Jak jsem básnil o té Milešovce, tak tohle je jeden ze čtrnácti nákresů, poskládaných pěkně tak, jak jsem se nahoře po směru hodinových ručiček točil jak na obrtlíku. Paní meteoroložka mne na vyhlídkové plošině jaksi zapomněla, a já vybaven jurodivým turkem neshledal jsem důvodů, proč pracně ztečenou velehoru po méně než pěti hodinách opouštět.

Tentokrát ne jen tak na volně poletující salát, nýbrž pěkně do cancáku nashromážděné navazující dílčí výhledy z hraniční hory, jež dala jméno Lužickým horám. Kromě rozhlížení se zde vždy bylo možno beztrestně rozkročit každou nohou do jiného státu. Jeden můj kamarád to kdysi alternoval tak, že obounožně zaujímaje pevný mužný postoj u čáry na české straně, ze všech sil zkrápěl sousední zemi, vece důrazně: "to máte za Adolfa, vy holomci!"

O jedno otočení stránky dále nemohu proti výše uvedenému projevu páně Humboldtovu o krajinách německých celkem nic namítat. Jenom by chudák přírodovědec asi moc nepobral, proč tam vlevo dole za Nisou, kde bývalo rozkošné městečko Reichenau, dnes vidíme rozkošný povrchový důl a k němu přivinutou węglem brunatnym vykrmovanou elektrárnu polsko-českého přátelství.

Identifikovat byť jenom třetinu kruhového rozhledu z Klíče je fuška na celé odpoledne. Tím spíše, když až na vzácné výjimky bych ke všem zobrazeným kopečkům směle mohl doplnit vlaječku „tady jsem byl.“ Tolik kopečků namají ani v Alpách.

Za líbezným rozhledem netřeba se vždy vyškrábat na nějakou světoznámou horu. Kolikrát postačí i světoznámá skalka, jako třeba tady Varhany u Práchně. Ty mají sice jen pár šestibokých metrů, zato ale trůní na vysoko vzedmutém hřbetu za Kamenickým Šenovem tak šikovně, že Sněžka odtud zase není tak nedosažitelným cílem - tedy pro aspoň trochu zkušený orlí zrak.

Nu což, pane von Humboldte? Tu germánskou provokaci za sdělením „Arciť Džudyna tato jest jedna z třech nejkrásnějších ...“ vám velkoryse odpustím. Vždyť není tak podstatné, v které zemi je místečko, odkud je arciť nejkrásnější pohled na nějakou sličnou Džudynu.

Bacha, támhle se hrabe nějakej osrstěnej Klerens!

Jo, a fšecky obrázky jsou moje.