V době tzv. válek růží (1455 – 1485) v Anglii existoval velice krutý, ale svým způsobem spravedlivý zvyk. Po každé bitvě byli zajatci rozděleni do dvou skupin. Zatímco většině prostých vojáků vrátili jejich přemožitelé svobodu, „gentlemani s erbem“, tj. urození rytíři, především z nejznámějších aristokratických rodin, byli popraveni. Každá občanská válka je krutá (i ve srovnání s válkou „obyčejnou“, mezi různými národy), ale tato měla zvláštní rys. Za své činy v ní odpovídali, a to životem, především ti, kdo válku rozpoutal – nejvyšší aristokratické vrstvy včetně členů rozvětvené královské rodiny.
Dá se říct, že profese politika (k politikům v té době patřili téměř výhradně ti urození) byla tenkrát velice nebezpečným povoláním. Za neúspěch se platila cena nejvyšší. Co čekalo neúspěšného politika? Smrt v boji, popravčí špalek nebo šibenice. Pokud měl štěstí, šel do vězení nebo do klášteru, a když už při něm vskutku stáli všichni svatí, mohl třeba odejít do vyhnanství (zpravidla se ztrátou veškerého majetku). Zkratka žádné zázraky, žádné milosrdenství.
Dnešní doba je mnohem humánnější. Jaký je dnes osud politika po porážce? Za prvé, může v politice zůstat, i když jako postava nepříliš významná a poněkud trapná, třeba jako dnes Jiří Paroubek. Za druhé, má možnost v klidu a pohodě odejít do podnikatelského prostředí a zúročit tam peníze a konexe, ke kterým během svého politického působení přišel (jako Stanislav Gross nebo Mirek Topolánek). Je i třetí varianta – odejít do ústraní, mít dobrý důchod a psát si memoáry, jako například ukrajinský exprezident Viktor Juščenko. Zkratka pohoda.
Nějaký ten středověký hrabě asi hodně přemýšlel, než se pustil do politických dobrodružství. V sázce měl totiž život, minimálně svobodu a majetek. Dnes se politika pomalu stává hrou, v níž se téměř nedá prohrát, stačí se jen dostat do kruhu „vyvolených“. Jedná-li se o demokracii, tak je v ní třeba zachovávat alespoň nějaké dekorum a zdání toho, že politici jsou za své činy zodpovědní před lidem. Občas vás může dokonce potkat nějaká drobná nepříjemnost, třeba pohlavek od rozzuřeného voliče, jak to zažil Miroslav Kalousek. Avšak pokud se na demokracii zvysoka vykašlete, je to ještě lepší, můžete si dlouhá léta užívat pohody, luxusu a (předstírané) lásky okolí a vašeho „věrného“ lidu – viz Vladimír Putin, Alexandr Lukašenko, Hugo Chavez a další velcí vůdcové naše doby. Jsou mezi politiky samozřejmě i smolaři, třeba Saddam Husajn nebo David Rath, ale to jsou nejspíše mimořádní nešikové, ztratili půd sebezáchovy anebo šli do konfliktu s příliš silným protivníkem.
Chytrý člověk takovou blbost nikdy neudělá. Ví totiž, že pokud je v politice, už vlastně vyhrál, dále záleží jenom na tom kolik. Prohráli všichni ostatní, ti mimo politiku.
