Zápisník č. 18 - Zdraví nemocní

Odmalička ím, že mezi námi (a kdo je vlastně "my"?) žijí hendikepovaní. Ne jako za socíku, kdy byla mezi "normálními" a "postiženými" vysoká zeď, a to nejen obrazná, ale fyzická. Tehdy o mentálně nebo fyzicky hendikepovaných téměř nebylo slyšet, jak jsem aspoň vyrozuměl. Ještěže to nepamatuju. Dnes o hendikepovaných spoluobčanech slýcháme téměř denně. Bohužel se ale málokdy jedná o něco pozitivního jako o kavárnu Potmě, která má skutečně spojovat svět konkrétního znevýhodnění se světem zdravých, chceme-li se pohybovat v tomto dělení světů. Rovněž snaha o bezbariérový pohyb ve veřejném prostoru a MHD je chvályhodná, protože nikdo z nás neví, zda další den nebudeme sami brázdit historická centra měst na kolečku nebo ve stáří horko těžko s berlemi.

Poslední rok se především fyzicky hendikepovaní lhostejno s jakým problémem prezentují výhradně jako potížisté a stěžovatelé. Žádná DÁVKA, na kterou mají dle názoru svých mluvčí NÁROK, není dostatečně velká. Pan Krása hlásá při odborářské protivládní demonstraci na Václavském náměstí z pódia bez nájezdové rampy k vozíčkářům, jak je vláda zlá, že chce postiženým sebrat peníze. Stihne ještě nepřeslechnuteně zajásat, jak přijeli i vozíčkáři z Ostravy. Bez toho, abych chtěl komentovat vládní kroky v kontextu světové ekonomiky a českého kradení, je zarážející, že ačkoliv tito lidé potřebují u obchoďáku vlastní řadu vymezených míst hned proti dveřím, dojedou nezadržitelně z Ostravy do Prahy včas jako kdokoliv jiný. Jde asi jen o sílu potřeby a vlastního přesvědčení, co jde a co ne.

Dnes jsem v televizi viděl kampaň napsanou a zrealizovanou samotnými hendikepovanými a cílenou na zdravou populaci. Podstatou je sdělení, že fyzická pomoc, která se hendikepovaným dostává, je většinou špatně míněná a relizovaná. Nestojí o soucit, ani lítost.

Takováto osvěta mi připadá nevkusná. Jaká míra soucitu je ze strany zdravých lidí tolerovatelná? Na kolik ji ohodnotit? Na tisícový příspěvek? Nebo pětitisícový? Či snad prostřednictvím reportáže na TV NOVA hned na desetitisíce při veřejné sbírce? V kampani se také neobjevují konkrétní instrukce, jak při daném hendikepu v určité situaci pomoci. Vše je orientováno pouze ke sdělení, že zdraví jsou neúměrně soucitní a pomáhají blbě.

Jakkoliv zdraví lidé nemají s hendikepovanými problém, vypadá to, že hendikepovaní mají problém se zdravými. Pomoc se hodí pouze finanční, a to bez ohledu na to, zda je míra solidarity aspoň zčásti vyvážena ekonomickým přínosem nebo přinejmenším vděčností těch, komu se pomáhá. Hendikepovaní si musejí vybrat: buď budou chtít, aby se na ně koukalo jako na zdravé a většinová společnost se tak k nim bude také chovat, nebo si sami připustí, že jsou svým onemocněním či stavem limitováni a spolu se zátěží, kterou na společnost kladou, přijmou i fakt, že berou-li materiální nebo jinou pomoc na svůj hendikep, bude na ně jako na hedikepované pohlíženo. Netvařme se, že nemocný je zdravý. To není politicky ani jinak korektní, ale naprosto nesmyslné. Nemocný je normální, ale ne zdravý. Tohle je teprve společně s ohleduplným chováním korektní.