Zápisník č. 13 - Tryzna, oslava na český způsob

O národu dobře vypovídají jeho tradice a způsob, kterým slaví. Vyjdeme-li z předpokladu, že jako celá společnost slavíme pozitivní události, musíme si o českém národu myslet nepěkné věci. Například dnešní 17. listopad. Státní svátek, vzpomínka na události v roce 1939 a připomínka pádu komunistického režimu. Místo toho, abychom byli rádi, že diktatura už není u moci, žlučovití důchodci vzpomínají na prázdné regály a večery s Menšíkem, socialističtí aparátčíci pod oranžovým (maskovaně rudým) praporem na náměstích plivou na vládu, kolem pomníků kladou politici věnce k nerozeznání podobné těm dušičkovým a slavnost v katedrále sv. Víta na Pražském hradě se v duchu optimistické katolické tradice hrůzy a zastrašování končí Mozartovým Requiem. Juchejme, radujme se a veselme se za tónů Lacrimosy.

Za pár týdnů začne advent. Období těšení se na Vánoce, oslavu narození Ježíše Krista, spasitele, vykupitele. Z televize bude kázat Halík, jak se k sobě máme chovat hezky a pomáhat potřebným a v této jinak hezké křesťanské (ne církevní) myšlence bude ČT vysílat adventní koncerty. Fišerová, Kubišová a Kačer s vyvráceným okem na způsob piety budou vyzývat k sounáležitosti za hudebních vystoupení krematorních rytmů. Jako každý rok tak blížící se vánoční svátky neoslavíme gospelovou dobrou náladou, ale pod pochmurným jezuitským dohledem.

Jsme to ale veselá partička deseti milonů lidí takhle ke konci roku. Není nic pěknějšího než rozzářené obličeje tolika spoluobčanů!