Doba bez ksichtu

Ať se podívám kamkoliv do minulosti, vždy se mi v souvislosti s danou dobou něco vybaví. Je jedno, jestli jde o baroko, klasicismus, nebo romantismus. Nezáleží na tom, mluvíme-li o čtyřicátých, padesátých nebo šedesátých letech. Každá epocha nebo dekáda měla svůj styl. A právě styl je to, co dnešní době chybí.

Není mi sedmdesát a nepamatuju doby minulé, přesto se mi špatně žije. Jsem zahlcen informacemi, které nepotřebuju. Fakty a smyšlenkami o lidech, kteří mě nezajímají. Data, která produkují lidí, jenž jsou zcela zbyteční. Doba je rozbředlá. Zbytečně rychlá. Vytratil se smysl pro detail, rozvahu, řád a slušnost. Jako by se svět snažil dohnat, co mu za posledních 1990 let uteklo.

Styl padl v druhé světové válce, tedy pokud k němu nepočítáte i socialistický realismus. Obrazy Josefa Čapka obklopené muži v dobře střiženém obleku a ženami v klobouku vystřídala Zátiší s kulometem velebená anonymními úderníky. Charleston nahradily budovatelské písně, kabriolety udělaly místo papundeklu. To vše na dlouhá léta. Doba šedi nakrátko vystřídaná v devadesátých letech fialovými dvouřadými saky a bílými ponožkami v mokasínách.

Obávám se, že až si za dvacet let vzpomenu, kdy jsem žil své mládí, vybavím si jen „Baník pyčo!“, Báječná léta s Klausem a satelit podnikatelského baroka nadohled kancelářských skleňáků a přízemních velkoskladů.