Nic neudělá člověku větší radost než cizí neštěstí. Někomu radost jistě udělám. Uděřila na mě dieta.
Pokud se o dietě dá říct, že je dobrovolná, tak tahle vskutku je. Nenutí mě k ní cukrovka, ani plánovaná náhrada kyčelního kloubu, pouze prachprostá potřeba zbavit se ještě sprostšího špeku. Říkám mu dědičný, protože se dle rodinných fotografií za posledních 110 let předává z generace na generaci. Jako měli Habsburkové aristokratický zdegenerovaný pysk, máme my nearistokratický vyšlechtěný špek. Jeho charakteristikou vlastností je, že největší je na jaře, v létě, na podzim a v zimě. Vyniká vytříbenou klenutostí a vysokým leskem lojového charakteru. Nenechte se mýlit, nechovám k němu obdiv. Máme spolu nerovný vztah. Zatímco on beze mě žít nedovede, já bez něj tedy klidně. Jakékoliv domlouvání je ale marné, pneumtika ne a ne se pustit. Otočím-li se, otočí se se mnou taky a ještě v otáčení chvíli pokračuje, asi aby ukázala, že to umí líp.
Nešlo to jinak. Bylo třeba udělat ostrý řez. Nikoliv však skalpelem, na ten je zatím čas a je to poslední instance hrůzy, kterou sádlo straším. Řízl jsem do jídelníčku. Ne snad po vzoru amerických fitness trenérů už tak od přírody nelidsky pohledných hvězd stříbrného plátna, ale podle zdravého rozumu, který nutno podotknout jde zcela opačně proti centru hladu a asi o deset mozkových závitů většímu centru chuti. Jsem navíc přesvědčen, že nemalá část populace má v mozku centrum pažravosti, které je před lidstvem utajeno díky mravenčí práci obezitologických porden a mocné lobby asociace posiloven.
Hranolky nahradilo nic a hladovou pauzu v těšení na ono nic vyplnilo jabko. Kapitalistické zásobení naštěstí umožňuje ředit české ovoce i dary jižních, neřkuli exotických sadů, což se u nás, požíračů meruněk, ananasů a melounů setkává s radostnou úlevou. Protože po dlouhém jaru plném polských jablek už nemůžu nic polského ani vidět. Jsou chvílie, kdy bych nevraždil jen za kolblihu nebo jakýkoliv cukrářský výrobek, ale dokonce i jen za světlý rohlík, pro hladového libozvučně zvaný "tukový". Až takhle hluboko klesají oběti diet. Neváhali bychom skočit před sámoškou mezi holuby a porvat se s nimi o drobky ze stolu těch, kdo se bezstarostně cpou.
Na co nestačí změna jídelníčku, tam zasahuje sport. Hekající svalovci ve sklepních posilovnách jsou naštěstí natolik zabráni sami do sebe, že si buřtíka, neobratně se snažícího utrhnout dvoukilovou činku od země, ani nevšimnou. Horší je to s fitness centry, která z mně neznámého důvodu oplývají řadami rotopedů za prosklenou stěnou ve výši očí lidí, kteří chodí venku. Zběhlí sportovníci, kteří žijí s kazetami Olgy Šípkové, se možná vlivem endorfinů a bující svaloviny v podobné výloze cítí líp ne ti, kdo na ně zvenčí se zmrzlinou koukají, ale tlusťoch na rotopedu se v takovéto galerii cítí hrozně. Kromě toho, že závidí tu zmrzlinu, vidí sám sebe v neúprosném odrazu sklěnené stěny, přičemž podobnost s opruzeným hrochem rozhodně není náhodná. A co je vůbec nejhorší, nemůže zírající zvědavce poslat do řiti, ani na ne přes sklo plivnout.
Všem, kdo se taky vydáváte na hladuplnou cestu shazování kil, přeji pevnou vůli a hodně zeleniny. V nejhorší rozfofrujeme peníze ušetřené za jídlo za liposukci. No ne?
