V listopadu o Listopadu.

"Listopadový písně od léta už zpívám...", tak nějak se to zpívá v písničce Wabiho Daňka. Občas si tu melodii broukám. Možná proto, že je listopad, ale hlavně se mi při ní vybavují vzpomínky. Je to už 18 let od Sametové revoluce. Naše "nová" demokracie by měla slavit plnoletost. Někdo slaví, někdo ani nemá důvod, jiný je třeba zatrpklý nebo věčně nespokojený. Mnozí z nás mají z listopadu roku 1989 své zážitky, ale je tu i nová generace, která tuší jen velmi vzdáleně, co se tehdy vlastně odehrálo. Já si nedělám patent na jediný správný pohled na tehdejší události. Mám jen pár osobních zážitků a postřehů, které by třeba někoho mohly zajímat.

Revoluční rok 89 přijít musel. Režim byl neudržitelný. Kdo chodil s očima otevřenýma, věděl to. Ani nemusel být disident. Ledy se lámaly všude kolem nás. Východní Německo, Polsko, Maďarsko... Tam všude už to ruplo a muselo to rupnout i u nás. Můj osobní život byl jen nepatrnou malou součástí. Právě jsem odmaturoval na střední průmyslové škole a pomalu se chystal na základní vojenskou službu. Narukoval jsem z kraje podzimu roku 89 do Popradu. Panorama Tatranských velikánů jsem si užíval jen první měsíc. Byl jsem odvelený na 6 měsíců do Prešova. A tady mě taky zastihla revoluce.

Nikdy nezapomenu na opravdu nepříjemný pocit, když jsem pozoroval z korby vojenského náklaďáku bránu kasáren, zavírající se za světem "tam venku". Říkal jsem si, za dva roky nashledanou. Převelení do Prešova jsem zprvu nechápal. Na vojně to tak chodilo. Nikdo nikoho nepovažoval za nutné o čemkoliv informovat. Byly rozkazy a ty se plnily. Já jsem plnil ty své a v Prešově se připravoval v poddůstojnické škole. Drsné východoslovenské klima mi moc nesvědčilo a na nějakou dobu jsem se ocitl na ošetřovně útvaru. Mohlo být tak asi 14.listopadu. Sotva jsem se probral z horeček, dostal jsem málem další. Při povinných TV zprávách jsem jen nevěřícně zíral na události v Praze. 17.listopad byl tady.

Napadlo mě, že už to přichází, že režim se začíná hroutit. Ale na druhé straně jsem se bál, že tehdejší komunisté se nevzdají jen tak lacino. Informací bylo málo a když byly, dostaly se k nám "za zeď" jen zkreslené nebo zmatené. Na TV nešlo spoléhat téměř vůbec. Navíc, od povinného sledování TV zpráv jsme se v této revoluční době dostali až k úplnému zákazu televize. Vojenští mocipáni se asi báli vnitřního spiknutí. Proto jsem byl rád, když jsem se dostal ze stavu nemocných zpět na útvar. A tady už to bylo přece jen o něčem jiném. Vzpomínám na poslech malých tranzistoráků, které jsme nosili na všechny možné nástupy a čekání. Na vojně se totiž na něco čekalo pořád. A tak především díky rozhlasu jsme nebyli úplně mimo dění na náměstích a v divadlech a v celé společnosti.

V té době jsme žili tak trochu ve dvou světech. Ten jeden byl zastoupený naším denním režimem a ideologií, kterou do nás zhusta valili političtí pracovníci útvaru. Ten druhý nám přinášel především rozhlas a také kontakt s civilním světem prostřednictvím návštěv a dopisů. Návštěvy však byly postupně zakázány z důvodu držení bojové pohotovosti a dopisy byly zadržovány buď úplně, nebo chodily v evidentně rozlepovaných obálkách. Denní tisk najednou přestal chodit a o zákazu TV jsem již psal. Prostě se nás snažili držet ve sladké nevědomosti. Jedním z informačních zdrojů se staly balíky z domova, do kterých jsme si nechávali vkládat dopisy od rodin a kamarádů, ale taky některé výtisky novin.

A tak jsem přece jen byl informován o situaci v našem městě, nebo o situaci na vysokých školách v Brně, kde v tu dobu studovalo několik mých kamarádů. V přímém kontrastu s těmito informacemi, byl postoj našich velících důstojníků. Vzpomínám si na nástup celého útvaru, který se kvůli utajení konal místo na nástupišti přímo v budovách kasáren. Tam nám bylo oznámeno, že reakční síly včele s disidentem Havlem se pokouší o převrat a uchopení moci. My, jako ozbrojená složka, prý budeme muset hájit zájmy pracujícího lidu. A skutečně, drželi jsme prakticky neustále zesílené hlídky ve dne i v noci, chodili vyzbrojeni ostrou municí, zažívali noční nástupy. Neuměl jsem si představit, jak zasahujeme proti zmíněnému "pracujícímu lidu".

Za obrovský paradox by se dalo považovat, když stejní důstojníci, kteří nás varovali před disidentem Havlem, naprosto otočili především po Havlově zvolení prezidentem. To už se nástup útvaru konal venku a Havel byl označován za humanistu, demokrata a bojovníka za svobodu... Zprvu jsem tyto důstojníky považoval za naprosté ubožáky. Později jsem dokázal uznat, že taky jen plnili své rozkazy a museli ze sebe během 14 dní udělat v našich očích naprosté idioty. A tak jsme, ze dne na den, začali budovat demokratickou armádu. Zvláštní nálada se nesla i obyčejným mužstvem. "Vašek nás tady nenechá", to byl hlavní motiv těchto dnů.

Nechal. Ale o tom možná až jindy. Závěrem bych se chtěl pokusit o můj shrnující pohled na revoluci roku 89. Vzpomínám totiž na lidi, kteří ji na našem útvaru najednou začali reprezentovat. Jak jen to napsat slušně... Nepatřili zrovna k intelektuálnímu výkvětu. Přesto právě oni byli nejvíce aktivní ve VPN (Verejnost proti násiliu). Možná proto jsem měl k revoluci poněkud vlažnější vztah, který mi zůstal. Možná i kvůli izolaci za zdmi kasáren a kvůli tomu, že jsem nebyl na žádném náměstí a nezvonil klíči. Možná proto jsem od začátku měl střízlivější pohled, se kterým jsem měl někdy i problémy po návratu do civilu. Třeba jsem už ale takový a nepomohla by mi ani přímá účast. To už se nikdy nedozvím.

Rozhodně však odmítám výsledky nedávného průzkumu, podle kterého se až 50 % spoluobčanů domnívá, že za komunistického režimu se žilo lépe než dnes. Odmítám také výsledek hlasování přes SMS zprávy v pořadu TV Prima, podle kterého si 81 % spoluobčanů myslí, že současní politici jsou horší než ti před rokem 1989. Neměl jsem sice žádné revoluční ideály a přehnaná očekávání, ale to ještě neznamená, že jsem přestal vnímat a přemýšlet. Ať se každý zamyslí nad skutečnou kvalitou života tehdy a dnes. A hlavně, ať si mladá generace sežene dostatek objektivních informací o tom, jak se žilo. Netvrdím, že naše 18-letá demokracie je ideální svět, ve kterém létají pečení holubi do huby, ale ve srovnání s režimem před rokem 1989 bych si ji nikdy nedovolil hodnotit níž, nebo hůř. A Vy ???