Slušovice, fenomén nebo temné stíny ?

Agrokombinát JZD Slušovice. Nevím, jestli bych našel v ČR člověka, který o Slušovicích nikdy neslyšel. Původně malá, chudá obec, ležící 12 km od Zlína, později sídlo megafirmy, která se vymkla veškerým možným představám o socialistickém hospodaření. Pro jedny ukázka moderního řízení a baťovského ducha, pro jiné rejdiště temných struktur a neoprávněných výhod minulého režimu. Jsem ze stejného regionu a s největší skromností se pokusím předložit fakta, které jsem si poctivě vyhledal, v kombinaci s vlastními vzpomínkami. Nečekejte hlubokou analýzu, spíš pohled člověka, pro kterého Slušovice znamenaly ostrůvek jinakosti, v šedi tehdejší doby.

Slušovice měly po druhé světové válce asi 1 200 obyvatel. Do roku 1980 jejich počet narostl na skoro 1 900. V současné době žije v tomto městečku necelé 3 000 lidí. Na město byla obec povýšena v roce 1996 a stala se tak nejmenším městem v regionu zlínského kraje. Obrovským a překotným rozvojem prošly Slušovice v 70.-80.letech. V roce 1963 nastupuje do zdejšího malého JZD, jako jeho předseda, tehdy 27-letý František Čuba. Správně bych měl psát Doc.ing.František Čuba, Csc., ale jistě se těmito tituly nemohl honosit hned v roce 1963. Během pár let se z původně úpadkového družstva, které hospodaří v kraji s velmi nepříznivými podmínkami pro zemědělství, stává Agrokombinát, sdružující kromě zemědělské výroby mnoho dalších ekonomických činností.

Čuba od začátku zavádí v JZD tzv.aktivní podnikatelský systém, orientovaný především na zisk. Vychází z myšlenky a předpokladu, že žádný vedoucí pracovník na všech úrovních řízení, nemá svůj post jistý. Naopak, musí ho neustále obhajovat a dosaženými výsledky dokazovat, že řídí svůj úsek správně. Pokud neuspěje, bývá nezřídka nahrazován někým z podřízených, buď na přechodnou dobu, nebo i trvale. Samozřejmě dostává i šance k návratu do funkce, ale pokud se mu nedaří opakovaně, musí odejít na jiný úsek, nebo JZD úplně opustit. Tento motivační systém, podpořený nadprůměrnou odměnou za kvalitně odvedenou práci, přináší brzy své ovoce.

V roce 1988 jsou Slušovice zřejmě na vrcholu svého rozvoje a rozkvětu. Celý Agrokombinát dosáhne ročních výnosů přes 7 miliard Kč a přes 800 miliónů Kč zisku. Pracuje v něm 7 000 zaměstnanců, kteří jako členové družstva dosahují v regionu velmi nadprůměrných příjmů a jsou pro ně připraveny další výhody v podobě družstevních prodejen, zahraničních rekreací v Německu a Francii i podpory mnoha volno časových aktivit. Obec Slušovice jenom vzkvétá. Je vybudován dostihový areál, který se stává největším s klopenou dráhou u nás, na kopci Bílá Hlína vyrůstá letiště, staví se další družstevní prodejny, restaurace ve vysloužilém dopravním letadle a v neposlední řadě nová čtyřproudová rychlostní silnice, napojující obec na hlavní dopravní tepny regionu.

Jedna z mých osobních vzpomínek se váže k vyhlášeným celostátním burzám, které se ve Slušovicích konaly. Co se zde dalo nakoupit a sehnat ?  Naprosto všechno. Audiokazety, trička, plakáty, alkohol, cigarety, kosmetika, značkové oblečení, drogerie, dekorativní předměty, elektronika.... Prostě megatrh. Navíc družstevníci vždy chytře předzásobili své prodejny v obci a nalákali nakupující na další zboží, mnohdy z vlastní produkce. Vzpomínám na jednu takovou burzu. Od rána se sjížděli lidé v autech z doslova celé republiky. Takové kolony aut, nikdy před tím, ani nikdy potom, region nezažil. Auto za autem
se táhlo ze Slušovic až do desítek kilometrů vzdálených Napajedel nebo Tlumačova. Osobně jsem mohl hodnotit jenom tento proud, ale auta se sjížděly ze všech možných směrů. Parkoviště na polích ve Slušovicích byly narvané k prasknutí. Jen připomínám, že se psal rok 1988 a každý si může představit, kolik málo aut v té době jezdilo po našich silnicích....

Myslím si, že v mnohém Slušovice výrazně předběhly svou dobu. Již zmíněná rychlostní čtyřproudová komunikace byla vystavěna před návštěvou M. Gorbačova v opravdu rekordně krátkém čase, včetně několika silničních mostů. Neubráním se srovnání s "rychlostí" výstavby současných silničních staveb. Přitom jsou k dispozici mnohem dokonalejší stavební technologie a technika. Dalším "okénkem do budoucnosti" byly družstevní prodejny. V nich nakupovali družstevníci na platební karty, které mimo jiné umožňovaly výběr hotovosti přímo v prodejně. Připomínám zde, že tzv.cash-back je s velkou slávou zaváděn bankami a obchodníky až v současné době. Vzpomenu i na družstevní banku, která fungovala jako zaměstnanecká. Právě ona nakonec vyvolala mnoho nejasností. Údajně její činnost nebyla úplně v souladu s tehdejšími zákony a předpisy.

Slušovice, to nebyla jen zemědělská výroba. Postupně se přidala finální výroba potravinářských produktů a nápojů, dřevozpracující a kovozpracující činnost, obchod, doprava a služby. V neposlední řadě výpočetní technika a informatika. Na bázi slavného procesoru Z80 začaly Slušovice produkovat počítač TNS. Měl na dnešní dobu směšných 128 kB RAM a jeho skříň (case) se údajně vyráběla z lisovaných odpadových fólií od hnojiv. A tak družstevníci z Valašska předběhli všechny Závody průmyslové automatizace nebo Tesly. Podle zastánců teorií spiknutí, mají být právě počítače TNS důkazem toho, že Slušovice disponovaly informacemi od tajných služeb, nebo byly rovnou řízeny STB. Jako protinázor tu je informace, že dokumentace k Z80 byla dostupná a zpětným inženýringem se dalo PC sestrojit. Později se stejně z výroby počítačů stala klasická "montovna", kdy se hotové výrobky skládaly z nakoupených dílů.

Po roce 1989 sláva Slušovic upadá, až k téměř úplnému zapomenutí. Proti Františku Čubovi je vedeno kolem 25 soudních sporů, žádný z nich však neskončí pravomocným odsouzením a prokázáním viny. Čuba se stahuje do ústraní a vyhýbá se publicitě. Vychází mnoho článků o Slušovicích, najednou se najde plno chytráků, kteří mají zaručené informace a pevné názory, jak byly Slušovice svázané s režimem a přímo řízené STB. Měly se prý stát výkladní skříní socialismu a používaly k tomu metody minimálně na hraně zákona. To všechno jen díky toleranci tehdejší KSČ. Čím více bylo těchto zaručených zpráv, tím méně bylo předložených důkazů. Ale názor na Slušovice měl najednou každý. Od vrcholných politiků, přes novináře, až po obyčejné lidi. Toto mé malé ohlédnutí nemá být ničím jiným, než připomenutím doby a fenoménu, který se prokazatelně prosadil. Jestli se tak stalo s přispěním režimu, za jeho tiché tolerance, nebo dokonce proti jeho vůli, nechávám na uvážení každého z vás.