I když Stanislav Beran vydal letos v květnu už čtvrtou knihu, označení spisovatel se brání. „To slovo mi zavání pohřbem Svatopluka Čecha,“ říká. V rozhovoru si přečtete, jak si představuje své čtenáře, proč je pro něj snazší žánr povídek a proč byste od něj mohli čekat epickou báseň.
Foto: Andrej Nechaj
Proč jste se vrátil k žánru povídek?
Asi je to dáno tím, že je píšu v podstatě pořád. Když potřebuju změnu od stávající činnosti, začnu vymýšlet konstrukci povídky. Rád se k nim vracím, jdou mi snáz.
Píšou se Vám líp než např. novela?
Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec. U delších věcí tohle přichází až v průběhu času, je to velmi pomalý porod. Jsem takový netrpělivý rodič.
Stále se odmítáte živit jen jako spisovatel? Už jste vydal svou čtvrtou knihu...
Ono to zní hrozně hezky „živit se jako spisovatel“, ale já jsem realista. Nečekám, že by se to mělo stát. Myslím si, že kdybych se o to snažil, byla by to nemístná křeč. Mám obavu, že by mě psaní přestalo bavit, kdybych k němu začal přistupovat v tom smyslu, že je to práce a musí mě živit. To já radši dělám mnohem nezáživnější práci, u které jsem si stoprocentně jistý, že mám právo na to, aby mě nebavila.
Takže se Vám líp píše, když nejste pod nátlakem?
Ono to pod nátlakem je, protože člověk tu knihu chce dopsat. Ale není tam ten existenční nebo pragmatický nátlak. Je to nátlak, který vyrobím sám sobě a je příjemný. Kdyby mě tlačilo, že musím každý rok nebo dva napsat knihu, abych mohl zaplatit složenky, bylo by to frustrující.
A považujete se za spisovatele?
Já osobně ne. Protože to slovo mi zavání devatenáctým stoletím a pohřbem Svatopluka Čecha a Boženy Němcové. (smích) Ale samozřejmě v tomhle kontextu už asi nelze uvažovat. Na druhou stranu, z logiky věci, lidi, co píšou knihy, jsou spisovatelé.
Každý, kdo napíše knihu, je spisovatel?
To je otázka toho, jestli je ochotný se tak pojmenovat. Já znám spoustu lidí, kteří tvrdí, že jsou spisovatelé a nikdy žádnou knihu nevydali. Mně skutečně ten termín zavání národním obrozením. Pokud mám být v restauraci představen jako spisovatel, tak tomu se bráním. Pokud jsem na literárním čtení a jsem představen jako spisovatel, tak se tomu nebráním, protože bych tam jinak neměl co dělat. Je to dáno kontextem. Sám sebe tak rozhodně neprezentuju.
Ptám se také v kontextu toho, že u Vás se poukazovalo na Váš talent, cit pro příběhy, styl. Myslíte, že jsou do Vás vkládány určité naděje?
Bral jsem to tak u své první knihy, protože tam mě bylo snadné zaškatulkovat do krabice mladí a nadějní. To šlo vzhledem k věku a vzhledem k tomu, že ta kniha byla prvotina. Nicméně, musím si to přiznat, nezvládl jsem úplně tu sebe-prezentaci. A těžko se na mě navěsí nějaká zajímavá historka, která knize přidá další rozměr. Nedokážu posoudit, jestli jsou do mě vkládány naděje. Setkávám se s lidmi, kteří se zabývají literaturou. Známe se z doby, kdy jsem žádnou knihu nevydal, a oni mi v podstatě pořád tvrdí totéž. Čili tam není možno vypozorovat vývoj.
A co vám tvrdí?
Jedni z nich jsou nakladatelé a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by měli nějaké závažné připomínky. S mojí produkcí jsou spokojení a já tiše doufám, že to není jen otázka marketingu, ale že se jim osobně ta věc líbí. A pak jsou tu lidi, kteří mě učili na škole, nebo se s nimi potkávám roky a spolu tu literaturu konzultujeme. Beru jejich názor jako relevantní. Jestliže oni k tomu mají nějakou připomínku, ať už pozitivní nebo negativní, tak to nesplachuju do záchodu, s tím, že mi do toho nikdo nemůže mluvit. Pokud do mě někdo vkládá naděje, tak já můžu jen doufat, že je nezklamu. Ale já v tomhle směru nevidím svůj dosah nějak fatálně.
Rozhovor vznikl pro Klub knihomolů.cz, celý si jej můžete přečíst zde.
