Recenze: Šílenost jménem Psychokrator

Psychokrator je něco neskutečného. Je to jízda plná zvratů, fantaskní antiutopie ve své nejčistší podobě.

PsychokratorNakladatelství Beletris

Stanislav Hudský napsal skvělou žánrovku, o tom není sporu. Pracuje s klasickým konceptem poklidného soudobého světa, do kterého zasáhne fantaskní síla, a protože je zneužita, hrozí brzy katastrofa. Zde v podobě světovlády bezohledného diktátora. Hudský dokázal zkombinovat napětí, uvolněný, místy až černý humor a stupňující se bizardnost takovým způsobem, že vše do sebe zapadá jako dílky stavebnice.

Na počátku všeho stojí touha jistého pana Kranze z Třeštěkova, který se rozhodl ovládnout svět a stát se bohem. Pro dosažení kýženého snu si najal mediálního poradce Viktora, ten si ale brzy začal uvědomovat, že něco není v pořádku jak se samotným Kranzem, tak vůbec se všemi, kteří se s ním kdy setkali. Jak se stupňuje zjevnost Kranzovy nezvyklé schopnosti, vše nevyhnutelně spěje k tomu, aby proti sobě klient a jeho poradce obrátili síly. Na jedné straně stojí Viktor, který chce rozpoutat mediální válku, na té druhé Kranz, psychokrator.

V duchu žánru vše začíná jako příběh z ryzí současnosti, ke kterému směřuje Viktorova profese i způsob jeho vyprávění. Jeho mluva, životní styl, spojení s politickou scénou, vše jako by odkazovalo k reálné současnosti. Jak ale plyne čas, množí se nečekané zvraty a čtenář je konfrontován s nápady, které jsou přinejmenším bizarní. Stupňuje se tempo a z reálného „tady a teď“ se stává fantaskní jízda plná neuvěřitelných absurdit, které jsou na hranici halucinace. Svou zásluhu na působení textu má i několik medicínských témat, které zdařile celý příběh posunují do jiné roviny. Ať už jde o meditaci prostřednictvím počítačového programu nebo zásadní otázku mozkových anomálií.

Už šéfredaktorka časopisu Lemurie, ve kterém Psychokrator začal původně vycházet na pokračování, podotkla, že jde o čistokrevnou sci-fi v nejlepších tradicích Čapka. Není vhodné v recenzi opakovat slova někoho jiného, ale Psychokrator budiž výjimkou.

Jeho čtení totiž opravdu vzbuzuje pocit (ať už jde o záměr autora, či nikoli), že navazuje na vlnu antiutopie, která zasáhla jako okrajový žánr období první republiky a do níž patří díla typu Továrny na absolutno, Krakatitu, Velkovýroby ctnosti aj., jde tedy o antiutopii ve smyslu zasažení reality silou, nikoli o klasický koncept ve smyslu vzdáleného místa.

___________________________________________________________________________________
Celou recenzi si můžete přečíst na Klubu knihomolů.cz