Recenze: Bojovnice jménem Chantal Poullain

První biografie francouzské Češky je křehká a poetická, místy zavání mořem a citlivou nostalgií. Kniha sama o sobě hned v úvodu sebestředně tvrdí, že je dobrá. A má pravdu.

Nakl. XYZ

Autobiografií a biografií je bezpočet, mile a s láskou na své životní osudy umí vzpomínat kdekdo. Život na laně mezi touto lavinou ční už svou citovostí. Za knihou stojí dvě ženy: Chantal Poullain a Michaela Zindelová. Společně nestvořily pouhý životopis, ale osobitý příběh, který si zaslouží pozornost až do svého konce.

Chantal Poullain sama o sobě v knize velmi často tvrdí, že „jede na city“. Nepamatuje si přesná data, ale pamatuje si to, co v ní událost vyvolala. Taková je její kniha – pocitová. Některé její příběhy potěší, jiné vyvolávají úctu, z dalších je cítit jakýsi stesk. Ten se nenápadně vynořuje z pasáží, ve kterých Chantal mluví o rodičích, sestrách a o mořem obklopené Francii. Vyvolat ve čtenáři emoce nedokáže každá kniha, natož biografie. Že se Chantal – Život na laně něco takového daří, je důkazem toho, jak citlivě je propracovaná.

Navíc se Chantal ve vzpomínkách vrací ke svému příchodu do Československa a k tomu, co tato doba znamenala pro ni. Je zajímavé přečíst si, jak léta komunismu vnímala Francouzka zvyklá na nekonečnost moře a volnost, Francouzka, jejíž budoucnost se původně měla odvíjet úplně jiným směrem.

„Ráno, když jsem pozorovala lidi, připadali mi smutnější, zamračenější. Měli důvod. Musím přiznat, barvy oblečení nebyly příliš veselé, v ulicích chyběly barvy, šedočerná převládala. Jako by oblečení ladilo s tvářemi.“ (str. 46)

Knihu tvoří příběhy a vzpomínky, a to především na lidi, kteří Chantal Poullain vstoupili do života a ovlivnili ho. Vznikla tak koláž osobností, do které patří rodiče, sestry, první lásky, syn Vladimír, přátelé, kolegové a samozřejmě Bolek Polívka, který zásadně změnil trasu autorčina života.

Celou recenzi si můžete přečíst na Klubu knihomolů.cz