Zradili jsme EU. Hurá – destrukce bude těžší!

Můj dědeček měl léta „bolavá záda“. Lidový to výraz pro přetíženou páteř. Prostě dělal věci, na které páteř nebyla stavěná. Nosil pytle s cementem. Hrbil se nad záhonky. Okopával brambory. (Ne že by to bylo nutné.) A když ho večer po všech těch skopičinách bolela záda, vzal si Ibuprofen. Když to nestačilo, přidal hrst Paralenů. A protože to obyčejně pořád ještě nestačilo, zajedl to Tramalem, který mu lékař ochotně předepisoval. A ráno zase nastoupil: lopata, krumpáč, přeházet si aspoň jednu hromadu písku. (Ne že by musel. Jenom si neuměl představit život bez práce.) Bolest pro něho byla něčím špatným, přebytečným, co se musí vymýtit a zadupat za každou cenu do země, protože ho to omezuje.

Nikdy ho nenapadlo dívat se na bolest jako na „požehnaný signál seslaný shůry“ – totiž jako na geniální prostředek, kterým naše tělo s námi komunikuje. Skrze který nám umí přesně říct, co se mu nelíbí. Tělo mu bolestí říkalo: „Je ti 70, tak na co si to hraješ? Jeď do lázní, vytáhni si lehátko na sluníčko, nebo si prostě jen vezmi knížku, ale už mne nenič. Já už nechci ty pytle s cementem dál tahat.“ Dědečka nenapadlo, že ho tělo prostě jen varuje, prosí o pomoc a radí mu, že má zvolnit. Tělo bylo umlčeno další várkou opiátů. A umlčená páteř musela snést další den s krumpáčem.

Až do okamžiku, než to frustrovaná páteř vzdala totálně. Dědeček skončil na operačním sále, kde málem zemřel. A vrátil se jako doživotní mrzák. Páteř si prosadila svoje – teď už bude mít klid. Akorát že dědeček neunese pomalu ani lžíci.

Mohla bych teď psát o tom, jak idiotské je naše zdravotnictví. Že lékaři místo aby vysvětlili dědečkovi, že se neuzdraví, pokud bude potlačovat varovné příznaky a neodstraní příčinu, ještě ho v tom podporovali (že by bylo výnosnější mít pacienta než nemít ho?). (Ano, zdravotnictví idiotské je.) Ale já nejsem lékař; když přemýšlím nad svým dědou, vidím v tom krutou symboliku celého dnešního světa.

Česká republika společně s Británií se na rozdíl od ostatních 25 zemí EU zatím nepřipojila k Fiskálnímu paktu, který vítězoslavně upekl poslední bruselský summit pod taktovkou paní Merkel. Prý je to průšvih. Slyšeli jsme takové to povídání o izolaci, o nezodpovědnosti, dokonce snad o neslušnosti či zradě… Zkrátka o tom, jak moc jsme si ublížili. Asi jako když člověk s pochroumanými zády pošle svého doktora, který všechno ví a všechno zná, do háje, a místo Ibuprofenu si vezme dovolenou. (Kolik bude takových lidí? Možná 2 z 27…?) Fiskální pakt - rozumějme, předání části státní suverenity do Bruselu – je prý totiž moc důležitý. Pod pohrůžkou pokuty zakazuje jednotlivým zemím mít větší schodek státního rozpočtu než půl procenta HDP, leda že by se země právě nacházela v „hluboké recesi“.

Takže si to přeložme do češtiny. Země, které vítězoslavně podepsaly Pakt a uzavřely tak s Bruselem svazek těsnější, než mají jednotlivé unijní státy USA s Washingtonem, a těsnější, než mají jednotlivá města či kraje s vládou celé ČR, se tím vlastně zavázaly, že budou dál vyrábět schodky svých veřejných financí. Buď „malé“, když se jim bude dařit, nebo velké, když se jim dařit nebude (dařit se jim nebude).

Země jako Řecko, Portugalsko či Itálie dostanou nové úvěry. Zoufalé volání těchto předlužených ekonomik o pomoc nebude vyslyšeno. Tyto ekonomiky se kvůli svému předlužení vznáší nad okrajem bankrotu. A tím, že se nejsou schopny dostat k penězům, vyřvávají do světa poslední varování, že všechno je špatně. Že se Evropa chová jako cvok, když se dál zadlužuje. A co Evropa udělá? Potlačí varovné příznaky. Umlčí předlužené země tím, že jim poskytne další úvěr. A uzavře s velkou pompou Fiskální pakt, který legalizuje zadlužování další. Pakt prý Evropu vyléčí.

Ne, Pakt Evropu nevyléčí. Další úvěry i celý slavný Pakt jsou jen dalšími opiáty, které maskují, že Evropa se dál chová sebedestrukčně. Novým úvěrem překleneme další dva měsíce, než budeme tam, kde před jeho poskytnutím. Paktem na pár týdnů uchlácholíme finanční trh, že pacient se údajně léčí.

Pacient se ale nevyléčí, protože jsme od základů nezměnili své chování. Své myšlení. Předlužené země nemají v eurozóně co dělat. Celý jih Evropy by potřeboval jinou a slabší měnu než euro, aby mohl získat zpět část své ztracené konkurenceschopnosti. Pár zemí by potřebovalo zbankrotovat. A my všichni nepotřebujeme odevzdat svou odpovědnost Bruselu a slibovat mu, že se už napříště budeme zadlužovat „jen trochu“. Potřebujeme politiky, kteří budou mít dost rozumu, aby za a) nad Bruselem mávli rukou a za b) přestali nás zadlužovat ne kvůli hrozbě pokut, ale proto, že každý dluh každou ekonomiku poškozuje a zpomaluje.

Za a) jsme udělali, zaplaťpámbu. Čím to jenom je, že nějak nemohu uvěřit, že uděláme i to za b) ?