V rámci boje proti diskriminaci žádám sňatek s dvěma muži

Není to tak dlouho, co jsem zas jednou po nějakém tom roce dostala poněkud infantilní nápad udělat si test politických preferencí. (Nojo, máte pravdu, jsou i užitečnější věci k práci.)

Znáte to: Onen graf o čtyřech kvadrantech, který vám „prozradí“ přesně to, co už stejně dávno o sobě víte. Jestli jste vlevo, či vpravo. Jestli jste konzervativní, nebo liberální. Výsledek pro mě samozřejmě nebyl žádným překvápkem, jen jsem si vynadala, že jsem ztrácela čas něčím, co stejně vím: Vždy se v grafu ocitnu úplně v rohu v pravicově-liberálním kvadrantu. Na tom by ještě nebylo nic zajímavého.

Ovšem o pár minut později mi padly oči na článek, který hlásal, že Kolumbie jako první na světě uzná zvláštní registrované partnerství mezi třemi muži. „Nejsme tři přátelé, co spolu bydlí, jsme zkrátka rodina," uvedl jeden z nich doslovně. A já se rozčílila, jaká je to komedie. A v tu chvíli jsem se poprvé sama nad sebou zarazila: Považuji se přeci za hodně liberální, míněno svobodomyslnou, ne? Koneckonců i všechny psychotesty mi to tvrdí. Tak proč by mě vlastně mělo „manželství“ mezi třemi chlapy zarazit?! Kde je chyba?

A odpověď sobě samé přišla vzápětí:

Není nic zajímavého, překvapivého, vadného či snad dokonce špatného a pohoršujícího na tom, že tři muži chtějí spolu žít; je to pouze méně časné. Je ale vadné a pro mě pohoršující, když se méně častý úkaz stává ve společnosti preferovanou normou, která je státem chráněna víc než zvyklosti majoritní. Než například heterosexuální manželství s dětmi. Říká se tomu pozitivní diskriminace. To je „to něco“, co mi pije krev.

Není divné, že se mužům líbí bydlet pohromadě. Je ale divné, když tři muži smějí uzavřít státem potvrzený svazek, zatímco bílý muž dvě ženy potvrzené sňatkem mít nesmí. Je divné, když menšina má víc práv než majorita.

Je naprosto normální, žádoucí, nestojící za komentář, pokud se mezi finalistky soutěže krásy díky hlasování nejrůznějších fanoušků probojují nejrůznější modely dívčí krásy: Blond i zrzky, bledé i černé, tyčky i rozvinuté. Je pokroucené a v konečném důsledku i pro jednu z finalistek dehonestující, je-li kupříkladu přehlídka samých blondýn doplněna jednou černou Afričankou jen proto, „aby se neřeklo“, a aby to „bylo vyvážené“.

Je žádoucí, aby se na jakoukoliv univerzitu mohl přihlásit jakýkoliv student jakéhokoliv původu. Je nemravné, když kvůli kvótám jsou upřednostňováni zástupci minorit tak, že vyřazování jsou zástupci majority, kteří se třeba v kvalifikačních testech umístili výš. Jako je tomu na některých amerických univerzitách.

Je zvrácené, že - zdaleka nejen ve Skandinávii - dlouhodobě roste procento dětí sebraných pod jakoukoliv záminkou biologickým rodičům a poskytnutých k pěstounství či přímo k adopci tu profesionálním pěstounům za peníze, tu třeba homosexuálnímu páru.

Je normální, že s tímto mým textem řada lidí nesouhlasí. Je nebezpečné a nechutné, že v USA, Kanadě a v řadě dalších západoevropských zemí by byl považován za plný takzvané mikroagrese, protože se zabývá původem lidí, ba dokonce za rasistický a xenofobní, protože vyjadřuje nesouhlas s jakýmikoliv kvótami na cokoliv.