Tiskové agentury si z nás dělají blázny

Někdo došel k názoru, že když prý je česká koruna tak silná, jak je, že prý to je známkou její bezpečnosti. Že prý zkrátka česká ekonomika je takový „bezpečný přístav“. Něco jako druhé Švýcarsko. Že když se světu moc nedaří, je dobré do takového bezpečného přístavu investovat. Tedy nakupovat třeba… třeba právě korunu. Mezi námi, jakkoliv se to může zdát být bizarní myšlenka, není ani trochu nová. To samé se šuškalo už v roce 2011.

Hm, na první pohled se to zdá logické: Když je koruna tak silná, když dokonce ještě posílí po novém přívalu špatných zpráv (jako když nedávno byly zveřejněny statistiky potvrzující recesi), tak asi ji investoři skutečně považují za bezpečnou. Neboli jsme vlastně vážně takovým druhým malým Švýcarskem, jak se o nás píše ve světových tiskových agenturách (a ty už o tom něco musí vědět). A české ego se může nafukovat až do oblak.

Nebo snad ne…?

Portfolio se často řídí tak, že investoři si „pro jistotu“ nadefinují, jakou maximální možnou ztrátu jsou ochotni podstoupit. Stanoví si takzvaný stop-loss. Tedy limit kurzu, který nesmí být překročen. A když je tento limit překročen, počítač vlastně automaticky donutí spekulanta k ukončení spekulace. Lidsky řečeno, když spekulant spekuluje na oslabení koruny a ona, mrška, místo toho jako na potvoru posiluje, spekulant má pořád větší a větší ztrátu. A v určitém okamžiku mu technika řekne: „Tak dost, teď už riskuješ víc, než kdyby sis šel zaplavat do Niagarského vodopádu, teď už tu zatracenou korunu nakoupíš, aby to nebylo ještě horší“. A spekulant nakoupí. I když svým způsobem to vlastně udělá v ten nejhloupější možný okamžik. A protože úplně stejně se zachová Hans, John, Juan, Giovanni, Jean, János i Джон, nakupovaná koruna v ten okamžik skokově posílí – tedy aspoň na chvíli. (Úplně bez ohledu na to, zda je to ekonomicky racionální nebo není.)

Jednou jsem ovšem pracovala pro instituci, kde výraz stop-loss, tedy něco jako „stop-ztráta“, byl zakázaný. Pokud totiž vedení zaslechlo výraz „ztráta“, dostávalo hysterické záchvaty připomínající epilepsii. Tudíž výraz stop-loss musel být překřtěn na trigger („spouštěč“). Jeho funkce byla úplně stejná. Jenom vedení bylo s takovou Potěmkinovou vesnicí spokojené, tudíž i zaměstnanci byli spokojení.

Až dosud může ego českého človíčka růst, pořád to nápadně připomíná švýcarský bezpečný přístav, který se právě teď prohýbá pod náporem těch, kteří škemrají, aby proboha ta curyšská banka ráčila najít ještě jeden neobsazený trezor, a aby to udělala dřív, než Němci vyhlásí referendum, zda mají nadále pomáhat Řecku.

Paralela se Švýcarskem ovšem skončí ve chvíli, kdy si ráčíme povšimnout, že Švýcarsko bude mít letos nečekaný přebytek státního rozpočtu – v dnešní Evropě věc nevídaná. Jak se může přihodit, že čekáte vyrovnaný rozpočet a máte přebytek? Když my pořád čekáme schodek a pak máme veleschod? To máte tak: Švýcaři totiž mají rekordně nízké úrokové sazby a u dluhopisů mají dokonce záporné výnosy. Investoři tedy Švýcarům platí za to, že jim smějí půjčit. A právě tyto platby pošlou letos švýcarský rozpočet do nečekaného přebytku.

Takže s tím českým Švýcarskem se to má takhle: Teprve až ve strachu z rozpadu eurozóny se budou spekulanti prát o Kalouskovy dluhopisy, teprve až si stát na jejich vydávání založí zlatý důl, teprve až si budeme půjčovat a okolí nám bude platit za to, že nám půjčit smí, teprve potom začnou mít světové agentury pravdu, že jsme světovým bezpečným přístavem.

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)