Škola základ stádnosti

Vždycky jsem měla osypky ze začátku školního roku. Poslední týden prázdnin stál za starou bačkoru. Jako dítě jsem si myslela, že až budu věku vyššího než školou povinného, „syndromu posledního prázdninového týdne“ se zbavím.

Chvíli to lepší bylo. A pak se to vrátilo jak bumerang, když do školy začaly chodit moje děti. Císařskokrálovský dril a disciplína totiž nezačínají jen dětem, ale i jejich rodičům.

Velkoryse pominu každoroční shánění veskrze zbytečných obalů na sešity. Pominu i vyplňování mraku formulářů, které prý mají cosi společného s GDPR (já v nich sice moc souvislosti s GDPR nenacházím, ale budiž). Mnohem horší je, že vidím, jak jsou děti unavené.

Prvňáček si chodí po návratu ze školy na chvilku zdřímnout. Ale nejvíc unavená je naše dvanáctiletá dcera. V sedmé třídě má dvakrát týdně odpolední vyučování a jednou týdně nultou hodinu od sedmi ráno. Pochopitelně po odpoledním vyučování, ze kterého se vrací po čtvrté odpoledne, má úkoly a přípravu na další den. A další den následuje nultá hodina. A odpočinout si pak má kdy?

Není to přitom žádná extra škola. Je to ta nejobyčejnější základka. Zdá se vám to normální a správné? Mně ne. Děti se v ní neučí se žádnou raketovou fyziku. Prozatím jsou u „banalit“ typu měkké a tvrdé i/y. A v dějepise do zhloupnutí memorují, jaké máme historické prameny, ale stěží dají dohromady, kdy vzniklo Československo. A na tohle „potřebují“ celý den.

Kdysi jsem zkoušela udělat stojku. Moc mi to nešlo. Tak jsem to zkoušela pořád a pořád. Za chvíli už jsem neměla sílu. A ačkoli jsem se maximálně snažila, nešlo to. Druhý den ráno jsem to zkusila znovu. A šlo to hned na první pokus. Stačilo odpočinout si. Co z toho plyne? Že když děti přetížíme, víc je toho nenaučíme. Stávající základka dá dětem málo, protože jsou neustále přetížení a neschopní vstřebat informace. Nemají už kapacitu učit se doma. Nejsou ale přetížení objemem znalostí – ve skutečnosti se toho učí velmi „málo“. Jsou přetížení dlouhým časem zbytečně a neproduktivně stráveným v lavici. Co hůř, ony se ani nenaučí, jak se učit.

K čemu to vede? Naučí se, že je třeba neustále tlačit na výkon. Pod slovem výkon si ale nepředstavují výsledek, nýbrž jen čas něčemu věnovaný bez ohledu na výsledek. Až tito lidé přijdou prvně do práce, budou si myslet, jak tvrdě makají, když si to v práci odsedí. Přijde jim normální sedět v práci, koukat Facebook a Instagram a nemít výsledky. Vždyť přeci makají, sedí v práci. Tak jako seděli ve škole.

A proč děti ve škole sedí zbytečně? Protože čas strávený ve škole promrhají projektovými dny, kde si hrají na prolézačkách. Nebo třídnickými hodinami, kde se řeší potíže s inkludovanými žáky. Nebo ústním zkoušením, při němž 29 dětí z 30 kouká z okna a čeká, až třicáté něco odblekotá u tabule, aniž by mu ostatní věnovali pozornost. Děti se prostě učí být neproduktivní.

Aby toho nebylo málo, škola coby instituce si myslí, že bude děti vychovávat místo rodičů. Bere si tudíž na bedra to, co v minulosti škole nepříslušelo. Ohromné úsilí věnuje třeba tomu, aby děti naučila plavat nebo lyžovat. Obvykle ale tyhle hromadné a povinné kurzy plavání nikoho moc nenaučí. Pak jedou děti s rodiči na dovolenou k nějaké louži, a ejhle, během tří dnů umí plavat bravurně. Škola takovými aktivitami, které patří rodinám, jen ztrácí čas.

Ke zlepšení by stačilo celkem málo: zkrátit výuku, neučit se memorovat nepodstatné hlouposti, škola by neměla suplovat rodinu, děti by se měly víc učit doma a výuka by měla být efektivnější. Tedy místo hodinového psaní poznámek ručně do sešitů by si dítě mohlo za minutu stáhnout poznámky ze školního serveru. Hodina ušetřená denně!

České školství ale vlastně vůbec nezaznamenalo, že se na nás žene pohroma jménem čtvrtá průmyslová revoluce. Oficiální prognóza zní, že kvůli zavádění robotů a umělé inteligence bude muset 40 % zaměstnanců opustit svou profesi, nebo zásadním způsobem změnit její náplň. Tak jako skončily pradleny a přadleny, skončí prodavačky, řidiči, ale i vysoce kvalifikované profese jako část právníků. Lidé budou vystaveni konkurenci robotů a obstojí jen ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat. Nebo ti, kteří budou umět něco víc než roboti: Tedy budou kreativní, budou mít kritické myšlení, budou umět vyjednávat či někoho motivovat.

Právě tyhle budoucí schopnosti a dovednosti ale stávající školství zadupává. Dítě, které je kreativní, je považované za zlobivé. Dítě, které má kritické myšlení, je drzé. A tak můžeme jít dál. Nakonec zjistíme, že za každou budoucností požadovanou vlastnost dítě ve škole získá jen poznámku. Je to tím, že mnozí učitelé stále nezaznamenali posun technologií. Stejně jako za předešlé generace mnozí učitelé vyžadují linkovat okraje sešitu. A skoro všichni nutí děti psát si poznámky v ruce. Ano, víme, že to rozvíjí jemnou motoriku a že to má jistý vliv na rozvoj mozku. A taky víme, že to v sedmé třídě už setsakra zdržuje a že o jemnou motoriku se postarají roboti. Linkování sešitů v osmé třídě se jeví asi jako používání logaritmického pravítka a telegrafu.

Císařskokrálovské školství zkrátka vždy bazírovalo na disciplíně. Z řádně zpracovaných žáčků pak byli dobří a poslušní vojáci ochotní do zblbnutí cídit boty. To, že nebyli samostatní a nemysleli, bylo pro armádu výhodou.

Důvod zmizel, školství ale zůstalo. Ve stávajícím školství se dítě naučí, že je žádoucí zabít jakoukoliv kreativitu. Že není podstatné, jak si umí poradit s informacemi, ale je podstatné, aby si školu odsedělo a zapadlo do linek na okraji sešitu. Ze škol tak odcházejí sice do budoucna nepoužitelní, zato ale poslušní blbečci.