Šichtařovou na kastraci!

Občas se mně někdo konverzačně zeptá – to aby řeč nevázla - co jako s těmi důchody. Jestli prý zavádět penzijní fondy, nebo nezavádět… Protože plkání o práci mne mimo pracovní dobu obyčejně silně nudí (to by jeden nevěřil, jak i zábavné věci začnou lézt na nervy, když je máte dělat 18 hodin denně), bývám v pokušení tu otázku nějak zaonačit, obrátit v nadsázku a utéct z ní. Třeba poznámkou, že v historii se jako důchodové zabezpečení nejlépe osvědčil „africký model“. Pokud to někomu příliš asociuje Křováky a nějak se neumí vyrovnat s tím, že by se naše takzvaná „rozvinutá“ civilizace měla inspirovat u takzvané „primitivní“ civilizace, ten tomu s klidem může říkat „rodinný model“. Zkrátka a dobře to znamená, že rodiny mají hodně dětí, a ty se ve stáří starají o své rodiče. Triviálnější model již jaksi nemůže existovat. A pozor - tam, kde existuje, obvykle překvapivě dobře funguje. A dodám, že já už na své privátní důchodové reformě pracuji, protože mám už tři děti. Tazatel se po takovém úhybném manévru směrem ke Křovákům obyčejně chápavě pousměje a vzdá další pokusy o konverzaci na téma ekonomika. Potud dobré.

Až na to, že minulý týden mi došlo, že to s naším rodinným modelem není zase taková legrace, aby se z něj dala dělat legrace. Popravdě řečeno, vlastně mi regulérně zamrazilo v zádech.

Mé poslední děťátko se narodilo před pouhými dvěma měsíci. Tudíž jako uvědomělá občanka až dosud zdárně proplouvající úskalími všech povinně vyplňovaných formulářů typu sčítání lidu a další nesmysly jsem se chopila papíru s velmi úředně vyhlížejícím označením „Zpráva o rodičce“ a zamířila ho odevzdat své lékařce (mručíc si pro sebe, že mi trochu uniká, proč se mám na tomto formuláři komukoliv zpovídat třeba z toho, kolikrát bylo mé děťátko vyšetřované ultrazvukem – ale pro mě za mě…).

Lékařka však hned po úvodním pozdravu začala vykazovat nezvyklou agilitu. Od otázky, kolikáté dítě se mi narodilo, plynule přešla k otázce, zda chci napsat antikoncepci pro kojící matky. Povytáhla jsem obočí nad tou nečekanou péčí a ujistila ji, že nikoliv, že otázka antikoncepce mne nyní skutečně, ale skutečně netrápí. Vzápětí následovala otázka další: „No a nechtěla byste uvažovat o sterilizaci? Ono už to není jako dřív, teď je ten nový zákon, od letoška se můžete nechat sterilizovat i na vlastní žádost. No a vám už bylo pětatřicet…“ Když jsem zcela nechápavě vytřeštila oči ve snaze pochopit, co mi asi uniklo, lékařka to briskně dovysvětlila: „No ono to už teď není ani tak drahé, vejdete se už pod 10 tisíc a máte navěky pokoj!“

Došla jsem k názoru, že patrně nejsem na optimálním místě pro vtipkování o rodinném modelu a penzijní reformě. A že taky asi nebude vhodné zmiňovat, že bych nic neměla ani proti čtvrtému drobečkovi – paní doktorku by mohlo znervóznit podezření, že jedna z nás není mentálně v pořádku, a já nerada lidi znervózňuji. A domů jsem si odnesla dva zásadní poznatky:

Zaprvé rodinný model to u nás očividně nezachrání.

A zadruhé na lékařské fakultě by měli přitvrdit při výuce etiky.

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)