Povinné školky: Sprostá šikana

Měla jsem tuhle takový báječný den. Začal tím, že jsem se pokusila hned po ránu zapsat dítko do jedné základní školy. Podotýkám, že do takzvané spádové školy. Škola konstatovala, že nemá volnou kapacitu.

Na mou námitku, že spádová škola přeci dítě ze své spádové oblasti brát musí, mi bylo řečeno, že to je sice pravda, že musí, ale když místo nemá, tak ho prostě nemá, takže nemůže.

I podnikla jsem pokus zapsat děcko do školy jiné, nespádové. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo řečeno, že místo jaksi není, leda že bych chtěla, aby absolvovalo přijímací zkoušky, a pak by bylo zapsáno do výběrové třídy se speciální výukou matematiky. Ne, nechtěla jsem; prostě jen chci dostát své zákonné povinnosti a úplně normálně posílat normální dítě do normální základní školy, nic víc, nic míň. 

Otázkou ovšem je, zda ještě něco jako „normální základní škola“ dneska vůbec existuje v množství větším než malém. Jak to tak totiž začíná vypadat, školy se rozdělily na ty pro „chytřejší“ a na ty pro „hloupější“. Lépe řečeno, alespoň mají mezi rodiči takovou nálepku. Ale úplně obyčejnou, normální, průměrnou základku aby jeden hledal lupou a na druhé straně republiky.

Když jsem tedy jaksi neuspěla při pokusu splnit jednu ze svých povinností, rozhodla jsem se stát uspokojit alespoň splněním jiné mé povinnosti. Když stát není schopen zabezpečit povinnou školní docházku, třeba bude schopen zabezpečit povinnou předškolní docházku pro mého dalšího potomka? Od září totiž platí pro všechny předškolní děti povinnost navštěvovat školku.

Nu, mělo se brzy ukázat, že tak snadné to nebude. Školka číslo 1, nám nejbližší, pochopitelně měla plno. Co čert nechtěl, příslušné dítko dosud nemělo po přestěhování přehlášeno trvalé bydliště, tudíž spádová školka se nacházela přesně 1 hodinu 20 minut jízdy autem. Můj pokus o stažení přihlášky z webových stránek školky se ukázal jako zhola zbytečný, neb na telefonický dotaz nám byla paní ředitelkou sděleno, že pro přihláškový formulář si v době průmyslové revoluce 4.0 musíme dojet osobně, a to v konkrétní hodinu.

Fajn, vzala jsem si tedy v práci volno, naložila své předškolní potomky do auta a vyrazila na cesty. Po vyzvednutí formuláře ze spádové školky se na mě paní ředitelka usmála a poučila mě, že ji to velice mrzí, ale že nás přijmout nemůže, ačkoliv ze zákona musí, jelikož má plno. Na mou námitku, že je zákonnou povinností státu zabezpečit možnost splnění zákonné povinnosti jeho občanů – neboli když mi stát poručí, že mám dítě vrznout do školky, musí mi to taky umožnit – mi poradila, že má takový dobrý tip, a totiž jednu nově otevíranou školku asi dalších 15 minut jízdy odtud.

Návštěva školky číslo 3 skončila naprostou katastrofou. Ano, mají ještě volno. Ano, přijmou nás. Cože, my chceme domácí předškolní vzdělávání? A víme jako, že budeme muset chodit na přezkušování, jestli se naše předškolní dítě doma dobře vyvíjí? Aha, víme – a přesto si to nechceme rozmyslet?! (Obě přítomné paní učitelky po sobě házely výmluvné pohledy, jimiž si posílaly kouřové signály o tom, jací jsme asociálové.) Aha, rozmyslet si to nechceme. Aha, víme to naprosto jistě. A jaké že k tomu máme důvody…? Aha, doba jízdy od bydliště, matka se stejně doma stará o více malých dětí, takže nemá důvod jedno z nich posílat do školky, speciální dieta pro dítě, a obecně princip. Hm – a to jako tu dietu vážně dítě musí dodržovat? A víme to jako jistě? A máme na to papír? A co jako kdyby dietu porušilo – nepřeháníme to trochu? Aha, sanitka, hm… (Paní učitelky po sobě trochu pomrkávají, jako že to ta bláznivá matka – laktačka jistě notně přehání.) A co jako maminka myslí tím principem? Jak jako státní buzerace?!! Co je za buzeraci na tom, že stát má zájem, aby dítě šlo do první třídy řádně socializované?!

V tu chvíli mi s konečnou platností zapálilo, že tudy cesta ke splnění mé zákonné povinnosti opravdu nevede. Sbalila jsem svých pět švestek i všechny předškolní ratolesti, zamířila na obecní úřad a konečně napravila své předešlé opomenutí; totiž změnila jsem svým dítkám s okamžitou platností trvalé bydliště. Čímž pádem se naší spádovou školkou opět stala školka číslo jedna. Ano – ta, co neměla místo. Nicméně protože se jedná o školku mimopražskou, ještě pořád v ní vládnou slušnější mravy než ve školce číslo 3. Tudíž spádovost je spádovost a místo se prostě nějak vyrobí. 

Teprve když jsem se večer ze svého záchvatu vzteku na stát trochu otřepala, uvědomila jsem si, že jsem zůstala paní učitelce ve školce č. 3 dlužná odpověď na otázku, jak to myslím s tím principem a státní buzerací. Tož to máte tak: Pro mě je povinná předškolní docházka jen sprostou státní šikanou.

Jistě, že mnohým rodičům tato nová povinnost bude úplně jedno, protože jejich děti do školky stejně už chodí od ještě mladšího věku. Ale pak je tu řada těch, pro které je to zcela zásadní komplikací. Mají například zaměstnání na směny a jsou zvyklí dávat děti do školky jen některé dny. To však nově nejde. Teď musí do školky každý den. Jiní rodiče jsou stejně doma a rádi by se svým dětem věnovali – to ale nemohou. Respektive mohou, ale jen budou-li děti poněkud potupně přezkušovány. A věřte či nevěřte (případně si ověřte na webu MŠMT), při těchto pravidelných „ověřování znalostí“ se prověřují třeba i takové věci, jako zda se dítě umí podepsat. Důvodem je prý prověření jemné motoriky – jako by nestačilo třeba ukázat, že dítě umí navléknout korálek. Chápete? Předškolní dítě se má umět podepsat? A co se tedy bude učit, až se „kvalifikuje“ a nastoupí do skutečné školy? Ono už se ve škole neučí číst, psát a počítat? Jo aha, já zapomněla, ve školách se vlastně hlavně řeší problémy s inkludovanými dětmi, na učení těch neinkludovaných jaksi nezbývá čas…

Všichni víme, že argument, že dítě bez předškolní docházky nebude v první třídě dostatečně „socializované“, je jen záminka. Ostatně mé dítě se běžně stýká se svými vrstevníky, chodí na zájmové kroužky, které si už ve svém nízkém věku samo vybralo, kontakt s jinými dětmi mu tedy nechybí. Podle této logiky by za chvíli byly povinné jesle, protože kdyby dítě nechodilo do jeslí, nebylo by dost socializované na to, aby šlo do školky. A vlastně když nad tím tak přemýšlím, nejlepší by bylo sebrat dítě rodičům hned při narození, protože jinak nebude dost socializované na jesle.

Povinná předškolní docházka se tedy státu hrubě nepovedla. Je to vlastně diskriminace naruby. Kvůli několika málo dětem, které měly v první třídě problémy, jsou teď negativně poznamenány i děti, které jsou bezproblémové. Je to úplně stejný princip, na kterém funguje inkluze. Tedy špatný princip. Je to další pokus vyrvat dítě z  tradiční rodiny, v níž chtějí rodiče trávit s dětmi co nejvíc času, a vytvořit stádo.