O netoleranci nechutností

Vždycky jsem byla toho názoru, že je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky - a to jakékoliv. Dneska se to děje. I text či vyslovený názor může být trestným činem.

Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy“. Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku. Podobně není v pořádku ani zahýbat svému partnerovi (pokud se zrovna oba partneři výslovně nedomluví na liberálním otevřeném vztahu). Ale za zahnutí manželovi se u nás nezavírá do vězení, protože to nijak neovlivňuje ničí život, zdraví, majetek … a tak dál a dál. Trestá se až za čin, který někomu ublíží. Jednat nemorálně totiž ještě nemusí znamenat, že je správné, aby státní moc takové jednání trestala. Naproti tomu za nevěru se trestá třeba v Saúdské Arábii, kde je dostatečným poukazem pro vyfasování trestu smrti…

Co tedy vlastně činí rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou zemí? Je to svoboda slov a myšlenek. To je ten zásadní princip, který definuje svobodu. Když na něj rezignujeme, postupně se jako společnost sami staneme těmi, jejichž propagaci dnes zákon zakazuje. A právě proto jsem přesvědčená, že paragrafy vztahující se k názorové svobodě a svobodě slova nemají v právním systému co dělat – bez ohledu na to, zda některé výroky jsou či nejsou morální. Nejde o to, co kdo říká, co si myslí, jestli nás to pobuřuje. To však neznamená, že každá idiocie má být tupě tolerována.

Právě proto, že hlupákovi nebylo shůry mnoho dáno, obyčejně si své hlupáctví ani neuvědomuje. A tudíž se může za určitých okolností stát velmi nebezpečným individuem. Může se kupříkladu snadno zabrousit do nějakého blábolu, takže se z něj pak zase musí složitě vybrušovat, že. Trestně stíhat za blbost sice je… celkem blbost, řekla bych, ale na druhou stranu držet ústa a nechat každého žvanit cokoliv, co mu slina na jazyk přinese, je hloupost zrovna tak velká. Když někdo bude popírat dějiny, je v pořádku mu namítnout, že se strašlivě mýlí. Je snad i namístě ho politovat za nevzdělanost.

V poslední době mají s vybrušováním se své hojné zkušenosti třeba Míla Rozner i se svým stranickým šéfem. Tuhle se nám zabrousili do diskuse o romském koncentráku v Letech. O zařízení, kde utýráním zemřelo mnoho lidí včetně dětí. Zařízení, které – jak právě v téhle souvislosti v posledních dnech řada historiků doložila – bylo mimořádně odporné už před válkou, natož během ní. Teď aby se z toho oba pánové složitě vybrušovali.

Já si sice nemyslím, že domnívat se a říkat nepravdu by mělo být trestné, ale na druhou stranu si taky nemyslím, že by to měla společnost přejít mávnutím ruky. Naopak. Myslím, že bychom měli o tom, jak se vyjadřují naši poslanci, mluvit minimálně stejně frekventovaně, jako se svého času mluvilo o prezidentově „*** sem - *** tam“. Novináři by o tom měli minimálně stejně frekventovaně psát. A našim dětem bychom měli, myslím, vysvětlovat, že ne všechno, co je potenciálně v souladu se zákonem, je taky morálně správně.

Měli bychom jim říct, že pokud v dospělosti zahnou svému partnerovu, sice je za to nikdo nezavře, protože jsme civilizovaná země, ale taky to není něco, na co by mohly být hrdé. A zrovna tak bychom jim měli říct, že zlehčování koncentráků, gulagů, politických procesů, terorismu, válečných genocid a dalších zvrhlostí, kterých je lidská rasa schopna, sice nemusí nutně být ve velmi civilizované a sebevědomé zemi trestné, ale přitom to je společensky nechutné. Naše děti by to vědět měly a měly by si dát velký pozor na lidi, kteří mají práh tolerance nechutností posunut příliš vysoko a popírají naši minulost: Protože národ, který zapomene svou vlastní minulost, je odsouzen k tomu si ji zopáknout.