Nemocnice bijí o pomoc. Zbytečně. Přituhne.

Nepřipadají vám politici trochu jako malé děti? Stejně jako děti nemají představu o hodnotě peněz. Když děti vezmete na pouť, budou chtít na všechny atrakce. A několikrát. A je jim jedno, kolik to stojí, protože neplatí ony, ale rodiče. Politici si také vymýšlejí, že chtějí tohle a tamto, protože neplatí oni, ale daňový poplatník. Příkladem je poslední spor o financování zdravotnictví - výkvět nelogičnosti. A to snad na každé frontě, kam se člověk podívá.

Někteří politici křičí, že bylo chybou zrušit hospitalizační poplatek v nemocnici. Neznalý volič tím získá dojem, že za zrušení může předchozí vláda. Kupodivu nemůže. Poplatek za den pobytu v nemocnici se od ledna nehradí kvůli rozhodnutí Ústavního soudu. A v čem je ta nelogičnost? V tom, že když soud poplatky zrušil, předchozí Rusnokova vláda přišla s tím, že stokorunové poplatky nahradí šedesátikorunovými. Jinými slovy, vláda začala se soudem licitovat jako na arabském tržišti: „Když sto bylo moc, šedesát už bude pro soud OK?“ (Nakonec i z toho sešlo.) Politici nic nepochopili a hned se pokoušeli právo ohýbat. V rozhodnutí soudu nešlo o částky, jde o principy.

Tím ovšem nelogičnosti nekončí. Všem muselo být jasné, že jestliže nemocnice nemohou dlouhodobě finančně vyjít, bude to po zrušení poplatků od ledna ještě horší. A taky je. Jasné to muselo být všem, jen ne politikům, kteří při přípravě rozpočtu na rok 2014 neudělali vůbec žádné opatření. Pravda, nejde o žádné drama, nemocnice odhadují, že zrušením poplatků přišly o 1 % příjmů. Když v korporátní sféře vypadne 1 % příjmů, je to nepříjemné, ale nikoliv likvidační, nikdo nežádá záchranu od státu. A ve zdravotnictví není zrovna málo peněz. Je v něm 260 miliard korun, takže ušetřit 1 % by neměl být problém. Ale opět jde o princip. Politici vědí, že státem garantované příjmy vypadnou, a neřeší to.

Ale abychom nelogičnosti nehledali jen na straně státu: 260 miliard ve zdravotnictví opravdu není málo. Je kde šetřit, ačkoliv když se podíváme na to, co jsou chudáci pacienti v nemocnicích nuceni například jíst, nevypadá to tak. Jenomže vtip je v tom, že peníze se prostě „někde ztrácí“. Zdravotnictví tak, jak je dnes nastavené, je černou dírou. A kde se ony peníze ztrácí? Zdravotnictví krutě často řídí lékaři a nikoli manažeři. Celý problém začíná u cen. U cen za léky, za zdravotnické pomůcky, za jednotlivé výkony. Kdo a jak vlastně stanovuje tyhle ceny, když neprochází trhem?

V realitě se ceny stanovují – navzdory existencí různých komisí a postupů - víceméně administrativně, v podstatě stejně, jako se stanovovaly v celé ekonomice před rokem 1989. A schválně, který článek zdravotnictví „kupodivu“ neskuhrá, že má málo peněz? Který naopak má peněz zatraceně hodně? Výrobci léků, zdravotnických pomůcek, nebo laboratoře. Tedy ti, kteří prodávají nemocnicím své služby za ony víceméně administrativně stanovené ceny. Teď už by mělo začít všem svítat.

Proč se vlastně tváříme, že ve zdravotnictví nesmí mít pacient nad penězi kontrolu a ceny nesmí být stanovovány „aspoň trochu“ tržně? Že kontrolu musí mít nějaký lékař nebo ještě lépe nějaký úřad? Pokrytecky tvrdíme, že je neetické, když do zdravotnictví a do uvažování jeho klientů – či pacientů – taháme peníze. Jenomže to je nelogičnost vůbec největší. Protože důsledkem pak je, že pacient nedostane službu či ošetření, které by si zasloužil. Není tohle mnohem méně etické? Když nabouráte auto, servis vám vydá krycí list pro pojišťovnu. A teprve majitel auta sám tento krycí list pak předá pojišťovně, která škodu proplatí. Neboli majitel auta má dokonalý přehled o tom, kolik co stálo. Ví, proč mu pojišťovna napříště třeba zvýší nebo naopak sníží pojistku. Majitel zdraví, klient zdravotnictví, nebo, chcete-li, pacient, ovšem nic jako „krycí list“ od nemocnice pro zdravotní pojišťovnu nedostane. Netuší, kolik co stálo. Nemůže se ke zdravotním službám a jejich cenám naprosto nijak vyjádřit! Není to nelogické a podezřelé?

Zdravotnictví je ovšem problémem všude na světě. Nemáme se kde inspirovat. Jenom je v některých zemích problémem větším a v některých menším. To proto, že ideální řešení neexistuje. Ostatně podobně, jako třeba u penzijní reformy. Existují jen špatná a horší řešení, nikoliv ideální. I v bohatých zemích, kde mají na zdravotnictví víc peněz, tvrdí, že peněz potřebují víc. Že si nemohou dovolit to a ono. Vývoj jde prostě rychle dopředu a stále existují lepší a dražší metody.

V některých zemích se proto zabývají myšlenkou, jestli nezrušit konkurenci mezi pojišťovnami a všechny je nesloučit v jedinou. Jinde zase přemýšlí, že by zavedli speciální úřad, který by kontroloval hospodaření pojišťoven. A u nás zase ministr financí hodlá sáhnout na všechny finanční rezervy v systému. Takže se jen vyčerpají rezervy na krizové situace a za rok se problém vrátí jako bumerang. Další politici zase vidí řešení ve snížení DPH na léky. Prý pak bude v systému více peněz. Jenomže zdravotnictví a veřejné finance jsou propojené nádoby; co ušetří zdravotnictví, o to přijde státní rozpočet.

Všichni se tedy tváří, jako by řešením bylo přesunout peníze z jedné hromádky na druhou. Ale vyšší platba za pojištěnce nebo využití rezerv nic neřeší. Systém je špatně nastaven, klient-pacient do něj nevidí.

Jistě, „trh“ ve zdravotnictví je specifický, protože každý má právo na život a na určitou zdravotní péči. Jenomže jistě se také shodneme, že každý má ve vyspělé zemi právo se najíst a napít a nezemřít hlady. Proto máme sociální systém, který každému dá tolik peněz, aby tyto zcela základní potřeby alespoň v nejzákladnější míře uspokojil. Ostatní lidé si kupují dražší potraviny než ti, co žijí z dávek. Ale najedí se všichni. U zdravotnictví se ale tváříme, že to stejným způsobem nejde. Že nemůžeme v rámci sociálního systém každému dát tolik peněz, aby v nejzákladnější míře uspokojil svou potřebu zdravotní péče. A že do zbytku zdravotnictví nemůžeme pustit trh.

Peníze nejdou k pacientovi, aby z nich hradil svou péči, ale jdou zdravotnímu systému s jeho administrativně nadhodnocenými cenami, kde se ztrácí. Kdo z nás ví, kolik stála jeho operace? Zda nemohla být levnější? Kdo ví, zda mu byly provedeny výkony, které byly také pojišťovně účtovány?

Mému dědečkovi lékař „nedopatřením“ odoperoval levou nohu, ačkoliv potřeboval operovat pravou. Kdo tohle pochybení zaplatil? Lékař, pojišťovna, anebo my všichni? A bylo to vůbec vykázáno jako pochybení? Anebo lékař pro pojišťovnu uvedl, že dědeček má nemocné nohy obě? Kdo ví? Kdyby pojišťovna měla u vašeho auta platit výměnu levého kola, mávla by rukou nad tím, že by Vám servis vyměnil i pravé?