Měl to být svět, kde pravda a láska vždy vítězí. Teď se z toho eurozóna sype.

Pikora tvrdí, že propaganda je prý všude. Dokonce to dokumentuje tvrzením, že prý když mu manželka naordinovala kvůli nadměrnému pupku dietu a tvrdila mu, že nebude mít hlad, byla to jen její propaganda.

Neb od té doby by hlady polykal snad i žížaly. Já ovšem tvrdím něco jiného. Pouhou propagandou je Pikorovo nasazování na dietu, protože dieta zcela zjevně funguje – za měsíc už zhubnul o 4 kila. Tak si můžete vybrat, kde je pravda, a kde je propaganda.

A chcete-li ještě víc ukázek propagandy, mrkněte na evropskou politiku. Médii se šíří zprávy, že Finsko bude první zemí, kde se prý bude hlasovat o opuštění eurozóny. Finský údajný odchod z eurozóny už má i svůj název: FIXIT. Anebo dokonce posměšně FIX-IT.

Jenže jiní zase tvrdí, že to vůbec není pravda, jako první prý budou hlasovat Rakušané. A mluví o AUXITu.

A pak jsou tu třetí. Podle nich je prý celé údajné hlasování o opuštění eurozóny jen ruská propaganda. Vlastně je pro ně ruskou propagandou jakákoli špatná zpráva o EU. A kdo se opováží na adresu EU říct jakoukoliv kritiku, je pro ně hned ruský agent. (Zajímavé, ruské agenty skoro nikdo nezná, ale všichni je řeší; pár agentů STB zná skoro každý, ale nikdo je neřeší.)

Ať už je ale z toho všeho pravdou či propagandou, co chce, jedno je snadno statisticky doložitelné: Finsko je na tom nyní opravdu všelijak. Finsko byla ekonomika založená na úspěchu jediné globálně významné firmy. Jakmile začala mít Nokia problémy a z vrcholových pozic ji vyštípal Apple, začala mít problémy celá země. (Jen tak mimochodem a mimo téma, to je velké varování i pro nás – i my máme několik továren, které jsou pro ekonomiku klíčové. A například samojediná Škoda Auto už léta tvoří kolem 8 % všech našich exportů. Tomu říkám nebezpečná závislost na jednom odvětví.)

Co je ale na finských problémech tak zajímavé? Nu to, že je to právě Finsko. Ještě před pár lety bylo uváděno jako vzor, jak ozdravit veřejné finance a hospodařit s přebytky státního rozpočtu. Do Finska se jezdilo za státní peníze pro inspiraci. Dnes má zázračné Finsko deficit rozpočtu zrovna jako my a rostou mu dluhy. Už není vzorem; už je příkladem toho, jak to nedělat: Finové si zvýšili platy, populace zestárla, nezaměstnanost je rekordní a konkurenceschopnost je v tahu. Něco se musí změnit. Jenže Finové se na rozdíl od Řeků pochlapili a jsou schopni svou situaci vidět realisticky. Finské veřejnosti – na rozdíl od řecké – dochází, že v tuhle chvíli dává smysl eurozónu opustit. Se slabší měnou znovu získat zpět svou konkurenceschopnost.

Pochopitelně tak jako vždy, eurooptimisté na to kontrují, že opuštění eura by byla katastrofa a že to je jen propaganda Ruska za účelem oslabení Evropy. Vážně nevím, co si o FIXITu myslí Rusko, ale vím, že finská nezaměstnanost by bez eura klesla.

Ale celá tahle diskuse je špatně, špatně a ještě jednou špatně a vůbec neměla existovat. Ve skutečnosti je jen a pouze důsledkem chyb, které udělali evropští politici v posledních letech. Před pár lety totiž ještě dávalo smysl zachránit evropskou integraci tím, že se zavčasu eurozóna rozdělí na silnější a slabší část. Pokojně, řízeně. Tak jako kdysi Československo. Sama jsem po takovém rozdělení eurozóny dlouhá léta volala, navrhovala jsem vytvoření tvrdého a měkkého eura. Jenomže je pozdě, historická šance se promeškala. Teď už se eurozóna začíná drolit živelně. Začíná se drolit i její tvrdé jádro.

Tvrdé jádro mohly představovat státy se zdravými veřejnými financemi: Německo, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko a Finsko. Konec. Jenomže jedinečnou šanci udržet v Evropě společnou měnu politici promeškali v hysterickém strachu, že by eurozónu snad mohlo, nedej Bože, opustit totálně zbankrotované a odepsané Řecko. Takže dnes sice máme odepsané Řecko, ale ztrácíme Finsko a Rakousko, které mělo tvořit zdravý základ. A pozor, počet voličů, kteří nechtějí euro v Německu a dalších zemích „tvrdého jádra“, pořád roste. Ve Finsku nyní nechce euro zhruba třetina voličů. Dejte jim ještě pár měsíců či let a bude jich nad 50 %. A bude po žížalkách.

Tak to totiž chodí, když se moc tlačí na pilu. Tak dlouho bylo politicky nekorektní mluvit o pokojném a řízeném rozdělení eurozóny na dvě části, až se lavina utrhla. A kdyby šlo jen o eurozónu… V Británii se bude hlasovat o setrvání v EU. Migrační vlna euroskeptikům nahrává.

Korunu celé legraci nasadil minulý týden šéf Evropské komise J.-C. Juncker, když prohlásil, že Schengen je v kómatu. A že bez Schengenu prý eurozóna nedává smysl. Nejrozumnější Junckerova hláška doposud!  Má pravdu. Podmínkou úspěchu společné měny byl volný pohyb. Pohyb kapitálu, pohyb lidí. Bez Schengenu opravdu euro nemůže dlouho existovat. Pan Juncker ale pochopil, že se jeho sen o integrované Evropě hroutí, až příliš pozdě. A pochybuju, že také pochopil, že se tenhle sen hroutí jen proto, že politici nejednali včas, nerozešli se s nemocným jihem Evropy, neobětovali část svých vizí, aby zachránili vizi největší.

To je ovšem již minulost – teď je podstatnější vzít si z toho ponaučení pro budoucnost. A ponaučení zní, že je sakra špatné příliš tlačit na pilu. Ve jménu naplnění růžového snu snílků tlačit veřejnost tam, kam nechce. Politický engineering vede ke zlým koncům. Spontánní vývoj nejde zastavit. Lze ho jen usměrnit. Nelze masám říkat, že jsou hlupáci a že musí poslouchat ty „osvícené“ nahoře. Pak se veřejnost vzbouří a rozšlape i to dobré – jako třeba eurozónu s Finskem.

Tak dlouho bude menšina většinu přesvědčovat o tom, že Evropa musí být multikulturní, až se veřejnost vzbouří a začne šikanovat i dosud bezproblémové a dobře začleněné menšiny. A to jen proto, že se někdo považuje za osvíceného s právem ovládat masy, nechce ztratit tvář a kousnout do kyselého jablka. Jen proto, že politici nemají odvahu ke skutečné obraně vnějších hranic Schengenu a ke skutečné pozemní operaci na skončení války v Sýrii - i za cenu ztráty růžových ideálů o fiktivním světě, kde pravda a láska vždy nutně vítězí.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora