Máme tu nové čistky

Tak se mi tak zdá, že vláda na to skočila docela zhurta. Ještě se nestačila ani rozkoukat, ba co víc, ještě nestačila ani získat důvěru Poslanecké sněmovny a už řádí jako černá ruka. Tedy jak se to vezme. Ne že by zrovna předkládala nové zákony. Nebo, ne že by třeba přišla s nějakým nápadem, jak zlepšit podnikatelské prostředí. Ale zato stačila vyházet už požehnaně lidí. To, že skončil dlouholetý šéf Českých drah, byla jen špička ledovce – ta mediálně nejviditelnější a nejzábavnější. Ve skutečnosti ovšem státní, polostátní podniky a ministerstva už opustilo víc než padesát lidí na více či méně podstatných pozicích.

Možná zaslouženě. Možná jejich úřadování vážně podnikům a ministerstvům škodilo. Anebo možná nezaslouženě. Ale to je teď to méně podstatné. Protože tihle lidé nejspíš neodešli kvůli svým schopnostem či neschopnostem. Rychlost, s jakou byli vyměněni vládou, která ještě ani netuší, co s ní bude dál a která s výjimkou výměny lidí ještě nestihla nic jiného, napovídá, že jsme svědky zcela jiného jevu než „odvolání neschopných manažerů a úředníků“. Zdá se, že jsme nejspíš svědky „čistek nepohodlných“.

Jak moc je uspořádání společnosti, které si říká „demokracie“, kompatibilní s čistkami, které byly populární od padesátých do osmdesátých let, to nechť posoudí raději politologové anebo si odpoví každý sám. Ovšem celá věc je zajímavá ještě z jiného úhlu pohledu. Napovím.

Ve Spojených státech se už poměrně brzy bude měnit osoba šéfa nejvýznamnější světové centrální banky, totiž Fedu. Co Fed udělá, ovlivní nejen Ameriku, ale v podstatě celý svět. Americká centrální banka oře světovými ekonomikami, jak se jí zlíbí. Rozhodne-li se pumpovat do americké ekonomiky hromady peněz, ovlivní to nejen ceny amerických akcií, ale třeba i ceny zlata, potravin, nebo mnohé úrokové sazby, které zajímají našince. Holt svět je už moc propojen a americká centrální banka je už moc mocná. A tak není divu, že spekulanty a investory po celém světě by hodně zajímalo, co je čeká. Rozumějme, jak se asi americká centrální banka bude v budoucnu chovat. Třeba zda mají počítat s globální inflací a růstem cen akcií, anebo naopak se mají připravit na propady finančních trhů… A aby tohle všechno mohli odhadnout, náramně je interesuje, kdo asi bude oním příštím šéfem Fedu. A víte, podle čeho usuzují, kdo tenhle veledůležitý post obsadí? Hádáte, že odhadují šance jednotlivých ekonomů podle počtu jejich akademických titulů? Ale kdeže. Sledují, s kým americký prezident chodí na tenis a golf.

Takže osobou, která bude rozhodovat o financích doslova miliard lidí po světě, nebude někdo, kdo na to má nejlepší ekonomickou kvalifikaci, ale někdo, kdo má kvalifikaci „kámoš“. Osoby, které jsou dnes dosazovány u nás do vedení podniků a ministerstev, taktéž nemají největší zkušenosti, ale největší loajalitu. A osůbky, které jsou dosazovány do evropských orgánů typu Evropská centrální banka nebo Evropská komise, nejsou ti, kteří se nejlépe osvědčili ve svém oboru, ale ti, kteří doma moc překáželi, a bylo třeba je někam uklidit.

A teď se ptám: Co nás opravňuje věřit, že ekonomiku řídí někdo, kdo tuší, co má s krizí dělat? Že ten někdo má byť jen šanci vymyslet, jak s krizí zacházet? Co nás opravňuje věřit, že vlastně vůbec někdo něco řídí?

Jak vlastně ještě někdo může věřit, že nějaká hospodářská politika dává nějaký smysl a není jen Potěmkinovou vesnicí…?

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)