Mám nárok na bezstarostný život

Začalo to nevinně. Lidem se řeklo, že všichni bez rozdílu mají nárok na důstojné životní podmínky. Hezká myšlenka, proti které se dá sotva co namítnout. Kdyby při téhle myšlence zůstalo, všechno by bylo v pořádku.

Jenomže zapomnělo se na jednu věc. V lidské přirozenosti je chovat se jako jezinka z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi. Lidé jsou naprogramováni tak, aby neustále testovali mantinely, které jsou jim dány.

Když lidé dostali základní důstojnost při ztrátě práce v podobě podpory v nezaměstnanosti, začali volat, že mají nárok práci vůbec neztratit. Když dostali zdravotní pojištění, začali volat, že mají nárok riskovat při adrenalinových sportech a v případě úrazu jim stát má dorovnat všechen ušlý výdělek. Když ženy dostaly jakous takous zdravotní péči při přivádění potomků na svět a přestaly při porodech umírat na horečku omladnic, začaly tvrdit, že mají nárok na porod bezbolestný a nejlépe zaspaný. A začaly se lavinovitě šířit císařské řezy na přání, ačkoliv představovaly pro matku i dítě nesrovnatelně vyšší riziko.

Úplně stejně ale na počátku vytyčené mantinely začali posouvat i státní úředníci a politici. Aby všechny ty nároky byly ufinancovatelné, musely se zvýšit daně. Muselo se přibrat víc státních zaměstnanců. A zvýšit jejich platy. Aby ta lidská čeládka dostatečně pilně využívala všech výhod, které jim politici začali nabízet, musely se založit komise a regulační orgány a dohledy, které začaly kontrolovat, zda jsou všechny výdobytky státu blahobytu dostatečně intenzívně využívány.

Běda, aby se zbloudilá ovečka chtěla vzdát svých sociálních práv a starat se o sebe sama! Takové podvracení morálky nebudeme tolerovat!

Zodpovědnost jednotlivce se tváří v tvář stále silnějšímu rozhodování státu začala vytrácet. A nejen to. Když lidé nebyli stavěni před zkoušky, nemohli si dokazovat, že se zvládnou sami o sebe postarat. Přestali si věřit.

Přestali věřit, že bez pomoci státu přežijí při ztrátě zaměstnání. Cesta mnohých lidí ihned po ztrátě práce mířila na úřad práce, namísto toho, aby se byť jen pokusili o nějaké drobné podnikání. Přestali věřit, že jsou schopni se o své zdraví postarat sami, že bez nepřetržitého dozoru padesáti lékařů za zadkem, permanentního dopování syntetickými vitamíny a důsledně dodržovaného očkovacího kalendáře přežijí byť jediný rok. Přestali věřit, že věci jako pohyb, rozmanitá a čerstvá strava bez chemie a dobrá nálada jsou mnohem lepší prevencí zdraví. Ženy ztratily víru ve své ženství a přestaly věřit, že dokáží dítě přivést na svět svými vlastními silami. Představa, že z nich dítě není vyoperováno mužem v bílém plášti, se pro ně stala noční můrou.

Na to, že původně slibovaná důstojnost, která stála u kolébky státu blahobytu, přitom zůstala kdesi za dveřmi, se už nehrálo. Už dávno nešlo o důstojné přežití obtížných životních období. Začalo jít o to, zda stádečko daňových poplatníků zlobí či nezlobí. Kdo se nechal chytit do zlaté klece a přijal myšlenku, že má práva na všechno, byl hodný. Ten, kdo odmítal „vymoženosti“ státu blahobytu a dál se chtěl starat sám o sebe, vybočoval, byl zlý a kazil to těm ostatním.

A spolu s pocitem, že máme právo na všechno, někam vysublimoval i smysl pro povinnosti. Nemyslím teď povinnost danou zákonem. Já mám na mysli „povinnost“ danou vlastním pocitem. Zmizel pocit, že bychom něco „měli dělat“.

Už nemáme povinnost vychovat děti, které jsme si zplodili. Od výchovy tu přeci jsou jesle a školky. Dokonale to zapadá do konceptu sociálních inženýrů, kteří se nám snaží namluvit, že dítě nepotřebuje kontakt s rodičem, že ho lze nahradit prestižní školkou a drahými hračkami. Že příroda ženám nadělila prsa k tomu, aby je vycpaly silikonem, a dítěti strčily dudlík. Že muž s plochou hrudí může ženy nahradit na mateřské a krmit dítě hypoalergenní kaší. Že dítě nepotřebuje obejmout před poledním spaním od maminky, ale že mu postačí cizí paní ve školce. Že miminka brečí, protože zlobí.

Primitivní indiánské civilizace při výchově dětí jednají intuitivně. My, rozvinutá společnost, intuici vytěsňujeme a nahrazujeme technikou: elektrickou kolébkou, dudlíkem, hypoalergenním mlékem a jeslemi pro kojence. Celá společnost se tedy pomalu posouvá k vykonstruovaným představám a přestává rozumět své vlastní přirozenosti. A tím se mění i charakter společnosti – a ekonomiky.

Najednou nemáme povinnost starat se o své zdraví a přehnaně neriskovat, protože úraz by nás vyřadil z možnosti pracovat. Od starání se o zdraví je tu přeci státní zdravotnictví.

Dříve lidé měli pocit, že nejprve musí pracovat, aby pak měli za co žít. Dnes lidé věří, že nemusí vůbec nic, ale že mají právo dostat od státu peníze na všechno, co chtějí.

Stává se z toho začarovaný kruh, kdy regulace plodí stále větší regulaci. Ztráta povinností plodí stále větší pochybnosti o vlastních schopnostech, stále větší závislost na státu a stále větší pocit nároků. A neschopnost dokázat sám sobě, že jsme svobodní a schopní přežít bez závislosti na státu, plodí větší a větší vnitřní prázdnotu a frustraci.

Dalo by se to všechno shrnout jediným slovem: Sobectví. Ano, stát blahobytu, který se vymkl kontrole, vypěstoval ve společnosti neuvěřitelné sobectví.

Každá mince má dvě strany. Někdy mi lidé říkají: Proč tolik nasazuješ na Evropskou unii a její výdobytky? Vždyť jsme se nikdy od války neměli tak dobře…? Já ale stát, který se vymkl kontrole a plodí jen sobectví a nároky, za až tak slavný výdobytek nepovažuju.