Koho inflace posílí, koho oslabí

Tak jste si mysleli, že už by těch řečí o inflaci mohlo být dost? Že už vám to leze na nervy? Tak si zvykejte. Tohle je jen začátek. Sranda teprve začne.

Je čas jednou provždy utnout víceméně ideologicky motivované diskuse o tom, co je zdrojem inflace; protože pouze budeme-li vědomi skutečných příčin, budeme schopni správně adaptovat svá očekávání do budoucna, a tedy budeme mít náskok a výhodu proti těm, kdo zůstanou zastydlí v ideologických půtkách o příčinách inflace. Takže:

Zdroje inflace nejsou: hamižnost, kapitalismus, svévolné zdražování, ani zneužívání situace jednotlivci.

Příčiny inflace jsou (a to přesně v tomto pořadí významnosti): dlouhodobé bizarně nízké úrokové sazby světových centrálních bank od roku 2008, dlouhodobý tisk peněz od roku 2008 (nazývaný kvantitativní uvolňování, neboli výkup státních dluhopisů centrálními bankami), zadlužování vlád po celém světě od roku 2008, evropská zelená politika, pak dlouho nic, pak lockdowny s následným výpadkem dodávek a pak válka na Ukrajině a s ní spojené vypínání ruského plynu pro Evropu.

A teď proč o tom mluvíme teď a tady. Kdo například poslouchá mé podcasty či sleduje videa, ví, že eurozóna je v mnoha parametrech pouze časově posunuta svým monetárním vývojem za českou ekonomikou. A my jsme se právě tento týden dozvěděli z úst Eurostatu, že spotřebitelská inflace v eurozóně byla v červnu potvrzena na růstu o 8,6 % meziročně (v květnu 8,1 %), meziměsíčně se potvrdila na růstu o 0,8 %. Jinými slovy stále zrychluje. V zemích celé Evropské unie míra inflace v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, zatímco v květnu meziročně vzrostla o 8,8 procenta. Podle stejné metodiky má Česká republika inflaci 16,6 procenta, tedy čtvrtou nejvyšší v EU. V Pobaltí již překračuje 20 %.

Tak, a teď to propojme s dalšími znalostmi. Zaprvé eurozóna je zpožděná za ČR. Tedy její inflace také ještě poroste už jen z časového hlediska.

Zadruhé ECB úrokové sazby spíš šudlá, než zvyšuje, i po jejich zvýšení je stále ponechá na dohled nule. Tedy eurové úrokové sazby budou dál palivem pro inflaci.

Zatřetí ECB se probudila pár let po funuse a začala se bát nárůstu výnosů jihoevropských dluhopisů, kterému se pokusí zabránit – nějakou formou inflačního kvantitativního uvolňování, ať už ho zamaskuje jakýmkoliv názvem.

Začtvrté Nord Stream 1 se asi nerozběhne na plný výkon (pokud se vůbec rozběhne). Tedy Evropa zůstane bez ruského plynu, tedy plynu bude málo, tedy se budou v krajním případě krátit dodávky, tedy jeho tržní cena poroste. A buď se drahý plyn propíše do inflace, anebo se to vládám nebude líbit, tedy poskytnou na plyn dotace, tedy vytisknou inflační peníze, které se propíšou do inflace.

Prakticky vše, co se dnes v Evropě volním politickým rozhodnutím děje, není aktem brždění inflace, ale aktem dalšího podporování inflace. Již jsme se dostali do krátkodobě nezastavitelné spirály.

K tomu si přidejte, že nedostatek plynu v případě vypnutí Nord Streamu 1 možná vyústí v omezování provozu největších průmyslových podniků zejména v oblasti těžkého průmyslu, což se v realitě v ekonomickém životě projeví analogicky jako další lockdown. Tedy začnou chybět zejména produkty těžkého průmyslu. A teď si vzpomeňte, jak inflace začala. Ano, na počátku jako první trigger, spouštěč (byť ne příčina sama o sobě), byl právě výpadek dodávek u kovů a obecně těžkého průmyslu kvůli lockdownu.

Už jen tak pro tu správnou atmošku můžeme dodat, že německá centrální banka Bundesbank pro případ, že dojde na přídělový systém u plynu v průmyslu, odhaduje pro prvním čtvrtletí roku 2023 propad německé ekonomiky o 8 %, což ekonom označí za hlubokou recesi, a neekonom za krizi jako vepř.

Toto vše nemá smysl zmiňovat proto, abychom se strašili. Kdyby ti, kdo mohli v uplynulých 14 letech rozhodovat, brali varování klasické ekonomie vážně, mohli jsme dnes mít inflaci a růst jako ve Švýcarsku. A ti, kdo jako jednotlivci všechna varování brali vážně, nakoupili již dávno reálná aktiva či investovali do rozvoje svého podnikání ve správném směru. Toto má smysl zmiňovat proto, abychom byli o krok napřed.

Když umíme předvídat, víme například, že kvůli dlouhodobé inflaci se úvěry stále velmi vyplatí i za daných úrokových sazeb. Že reálná aktiva mají stále smysl. Že navzdory politickému zatracování, klasické zdroje energie zažijí v jistém slova smyslu renesanci. Že inflace se šířila a ještě bude šířit ve vlnách, které budou vždy mít stejnou šablonu: energie – těžký průmysl – stavebnictví - zpracovatelský průmysl – potraviny. Že pokud zdražují stavební materiály, nemohou zásadně propadnout ceny nemovitostí. Že kvůli inflaci musí euro ještě víc oslabit k dolaru.

To všechno jsou znalosti, které mohou při určité kreativitě ztrátu přetavit v zisk.

Kolektivisté, kteří nás dostali tam, kde ekonomicky jsme, se budou tvářit jako potřební, jako oběti Putina, oběti kapitalistů, chamtivých živnostníků, nějakého abstraktního Zla. Ten, kdo myslí sám za sebe, opět použil či použije svou mysl, své kognitivní schopnosti, svou vůli, svou zodpovědnost, svou kreativitu, svou disciplínu, svou touhu přežít – a vyjde posílen.