Kdy můžeme čekat návrat krize?

Slavme! Podle posledních známých údajů poklesla v září míra nezaměstnanosti na „pouhých“ 7,3 %. Průmysl (s výjimkou posledního měsíce) roste. Ekonomika je tedy z krize venku. Slavme, dokud můžeme. A doufejme, že statistiky tak trochu … lžou. Nebo se aspoň mýlí. Protože pokud se nemýlí, brzy by už nemuselo být co slavit. (Ovšem jedním dechem dodávám: Naštěstí statistiky se mýlívají dost často.)

Celá věc se má asi takto: To poslední, co bychom nyní chtěli slyšet, je, že se vrací recese. Takže jenom šeptem a jenom mezi námi: Právě tohle jako by naznačovaly poslední statistiky od sousedů. Recese se dost možná už vrátila do Německa. Podle posledních zveřejněných dat poklesl v srpnu německý export o 5,8 %, což je nejvíc od ledna 2009. Tou dobou přitom vrcholila krize.

Ihned se začaly ozývat hlasy, že za to může hospodářská politika Angely Merkelové, která prý až moc hledí na vyrovnaný rozpočet. Že prý aby Merkelová víc utrácela, a tím pomáhala německé ekonomice. (Ještě že paní Merkel na tyhle šťouraly nehledí – víc investic státu totiž znamená taky víc investic vymyslet. A myšlenku nelze úředně nařídit. Respektive lze, ale bude stát za starou bačkoru.)

Jenomže problém Německa je i naším problémem. Německá ekonomika totiž táhne tu českou jako lokomotiva. A pokud se německá lokomotiva zastaví, znovu se zastaví i náš ekonomický vlak. Stát se to naštěstí ještě pořád nemusí, německé statistiky se mohou mýlit. (Jak příjemné je někdy mýlit se!)

Ale čím to? To přeci není možné, chtělo by se říct, že prakticky po roce by tu zase mohla být další krize! Vždyť bývaly doby, kdy krize chodily po deseti i více letech. Uprostřed roku 2008 dokonce byly slyšet i nabubřelé názory, že lidstvo již nad krizemi „zvítězilo“. Zato teď trvá ekonomická mizérie s většími či menšími přestávkami už šest let. Mohli bychom samozřejmě rozebírat ekonomické příčiny. Mohli bychom diskutovat o tom, že není náhoda, že Německo v některých obdobích je téměř jedinou rostoucí zemí Evropy a současně sestavilo rozpočet bez schodku. Ale když půjdeme ještě víc do hloubky, zjistíme, že v jádru je ještě něco dalšího…

Bývaly doby, kdy jsem jako naivka skutečně věřila, že stát, banky, státní či mezinárodní instituce řídí lidé, kteří jaksi mají předpoklady řídit něco většího než tříkolku. Pravda, moje víra v čase dostávala trhliny. Kupříkladu jednu velkou dostala, když jsem přihlížela, jak se do nejvyššího vedení jedné banky hledal ten největší dostupný trouba, který hlavně nebude moc myslet (tak přesně znělo zadání). Ale pořád jakás takás naděje zůstávala. Až do okamžiku, kdy jsem se nechala jakýmsi nedopatřením přemluvit, abych se stala poradkyní ministra financí. Ne že bych si od toho slibovala převratné změny. Ale realita předčila mé nejdivočejší představy.

Stačil první den, abych pochopila, že stát není řízen těmi, kdo mají jakékoliv plány, ideály, znalosti. Že je řízen těmi, kdo nejlépe umí názory předstírat. Funkce poradce není zřizována, aby poradce radil, co dělat. Je zřizována z jednoho ze dvou důvodů: Buď aby poradce učil šéfa recitovat básničky (jejichž obsahu šéf nerozumí), anebo aby se zaplácla ústa a naplnila peněženka potenciálně protivnému politickému konkurentovi.

Netrvalo dlouho, a mé podezření, že politici a vrcholní manažeři země jsou dokonalou sbírkou psychopatů, se změnilo v jistotu. Koneckonců má to hlubokou logiku: Bezcitní psychopaté touží po moci, po manipulaci davů. A vrcholné funkce v ekonomice a v politice takovou moc nabízejí. A právě zde je schována odpověď, proč se společnost propadla do oné obrovské krize, v níž se od roku 2008 až dodnes plus mínus plácá.

Vleklá krize (tu větší, tu menší) je jenom zrcadlem skutečnosti, že ve společnosti něco nefunguje. Ale co přesně nefunguje? A proč? Odpověď zní, že místo aby Evropa odstranila příčiny krize, psychopaté u moci se zuby nehty drží svých pozic a v rámci své diagnózy dělají aktivně vše pro to, aby k žádné změně nedošlo. Není možné splatit veřejný dluh, protože politik je tím mocnějším politikem, čím vládne většímu rozpočtu, tedy většímu dluhu. Není možné nechat některý z předlužených států zbankrotovat, protože politik je tím větším politikem, čím většímu celku států šéfuje.

Kdepak, evropská krize ještě není zažehnána; je jen dočasně zamaskována. Pod puklicí stále tajně bují. A potenciální riziko, že jednoho dne přeskočí jiskra a celý evropský ekonomický systém se z týdne na týden zhroutí v nové finanční krizi, pořád skrytě roste. Poslední německé statistiky jako by to potvrzovaly.

Podivnosti se ovšem nedějí jen na úrovni celospolečenské. Stačilo malé a vcelku nedobrovolné nahlédnutí do politického zákulisí a podivuhodné věci se začaly dít i v mém nejbližším okolí. Tak třeba se ozval jeden z těch chlapíků, kteří se tak rádi motají kolem vrcholných politiků, a že prý má pro mě odbornou práci. A když jsem se ptala po smlouvě, zatvářil se jak vyjukaný králíček, jehož výraz hovořil za vše: Tenhle chlapík z vysokých kruhů asi nikdy neviděl jinou „smlouvu“ než svazky bankovek v igelitové tašce. („Hm, děkuji pěkně, zkuste nějakého většího vola.“)

A krátce nato…

…no jo, jenomže já vám vlastně nemůžu říct, co se stalo krátce nato. Copak by mi to někdo věřil? Anebo ještě hůř – co kdyby mi to dokonce někdo věřil, čímž pádem bych se začala bát, že tím panu XXX, či panu YYY šlápnu na kuří oko…? (Velice nepříjemná představa.) A teď, babo, raď. Má se člověk smířit s tím, že dělá dalšího šaška v řadě, že mlčky podporuje prohnilý systém?

A pak jako by ta myšlenka naráz přišla shůry. A jakmile přišla, vyhrkla jsem ji na svého manžela: „Tak o tom napíšeme knížku! Na první pohled to bude román… Jen změníme všechna jména. Firmy. Místa. Data a časy… Pro troubísky, kteří budou chtít dál zůstat troubísky, to bude jenom takový příběh… A ti ostatní, ti to pochopí! Napíšeme varování o tom, jak je celý ekonomický a politický systém strašlivě křehký. Varování, co by se mohlo stát, kdyby přeskočila jedna malá jiskřička. Jak snadno by se celý ten systém mohl rozsypat…“ Manžel se spokojeně zašklebil.

Řeknu vám, bylo to jako tornádo. Ještě nikdy v životě jsme nic nepsali živelněji, rychleji, upřímněji. A výsledkem toho uragánu je, že 16. října vyšla kniha Lumpové a beránci.

Můžete hádat, kdo jsou ti lumpové, a kdo jsou ti beránci.