Kdo věří, že to stát dělá z dobrého srdce, nechť se přihlásí

Když jsem byla malá, milovala jsem nanuky. Ovšem protože se mé příbuzenstvo domnívalo, že po snědení nanuku následuje těžká angína a smrt, byla má konzumace nanuků specifická. Nanuk mi byl vždy zabaven, jakmile se mi podařilo oloupat čokoládu. Toho jediného dobrého, zmrzliny, jsem si nesměla ani líznout. A přesto jsem při každém rozbalování byla vždy naivně natěšená. Nanuky mi už nechutnají. Ale často si na ně vzpomenu. Jako třeba u „prvních“ státních spořicích dluhopisů. Média jsou natěšená, veřejnost je natěšená. A tím to nejspíš skončí.

Nemám nic proti spořicím dluhopisům, ale něco mám proti několika mýtům.

Mýtus 1: Už výraz „první“ je legrační. Jako bychom neměli povodňové dluhopisy. Jako by každý neměl možnost koupit si skrze banku „normální“ dluhopis. Jediným „novým“ je dejme tomu větší „uživatelská příjemnost“ spořicích dluhopisů. Budou totiž mít nominální hodnotu 1 Kč – to je pro běžného českého človíčka celkem dobře uchopitelné. Ale popravdě, ani to není terno. Banka už dnes je schopna klientovi zprostředkovat „částečnou“ investici do „zlomku“ dluhopisu. Jen to nemá tak dobré píárko.

Mýtus 2: Dluhopis prý bude možno předčasně prodat. Jo, fakt? Takže když si dneska koupím dluhopis a zítra se mi rozbije pračka, mohu se dluhopisu obratem zbavit a peníze raději vrazit do pračky? Jasně, že ne. Tak zaprvé, Ministerstvo financí stanoví JEN 4 termíny v roce, kdy to půjde. Zadruhé, v prvním roce to nepůjde pro jistotu vůbec. A zatřetí, investuje-li někdo do spořicích dluhopisů nad půl mil. Kč, může předčasně prodat JEN 50 % kusů z částky nad tuto hranici. Jinými slovy: pokud se státu jako napotvoru zachce začít strašit s bankrotem den po stanoveném termínu, máme smůlu, dluhopisů se už nezbavíme. To i obyčejné stavební spoření si mohu vypovědět, kdy se mi zachce - nedostanu sice státní podporu, ale jde to!

Mýtus 3: Je to prý naprosto bezpečné. Aha, víte, proč musely řecké penzijní fondy investovat do řeckých státních dluhopisů? Protože to bylo naprosto bezpečné. Budeme se teď bavit o tom, jaké budou mít ztráty? Raději ne. Ne, já neříkám, že český státní dluhopis je vyloženě riskantní sranda, jen říkám, že spojení „absolutní bezpečnost“ je nesmysl asi jako „poloviční těhotenství“.

Mýtus 4: Kuře hrabe i zadarmo aneb stát to všechno dělá proto, aby přihrál lidem výbornou investici. Už někdy stát něco dělal z dobrého srdce? Třeba takové zvyšování DPH…? Stát jen hledá, kde se ještě všude dá půjčit.

Mýtus 5: Kdo si koupí dluhopis, prý dostane až 6 procent! Uf, až jsem se zpotila hrůzou, když jsem to poprvé v televizi zaslechla a představila si ty davy důchodců, jak běží své celoživotní úspory uložit na 6 %. Proč úřady tolik bazírují na zákazu lichvy, na tom, že u každé smlouvy o úvěru musí být uvedeno RPSN (roční procentní sazba nákladů) a na tom, že nikdo nemá v bance podepisovat smlouvu, které nerozumí, když potom se smí zcela bezostyšně lidem tvrdit, že koupí dluhopisu „vydělají 6 %“? Kde je dozor? Pravda je taková, že si tu někdo plete pojmy s dojmy, respektive „kupón dluhopisu“ s „výnosem do splatnosti“. Kupón je celkem nezajímavá platba, kterou dostane držitel dluhopisu jednou ročně (a pokaždé v jiné výši) jako třešinku za to, že státu půjčil. A která nemá zase tak moc společného s tím, o kolik se mu celkově zhodnotí investované peníze – což je mimochodem za celých 5 let jen 3,09 % p.a. Takže když se mi rozbije ta má milá pračka a nedej Bože budu muset spořicí dluhopis prodat po 3 letech, skutečný „výnos do splatnosti“ nejspíš ani nepokryje inflaci. Neboli reálně dostanu od státu zpátky MÍŇ, než jsem mu na začátku půjčila.

Bravo, tak tahle šestiprocentní mystifikace se PR mágům fakt povedla.