Jsme odsouzeni k prohře

Když dva dělají totéž, nebývá to vždy totéž. Tak třeba já když zjistím, že čekám miminko, do druhého dne po zjištění zaručeně přiberu dvě kila, i kdybych držela hladovku. A do doby, než se mimi narodí, zaručeně přiberu kil třicet.

A vzhledem k tomu, že mám děti už čtyři, trochu mě děsí pomyšlení, že jsem vlastně během posledních deseti let stačila v součtu nasbírat už úctyhodných 120 kilo… Zato když jsem vyslovila domněnku, jestli moje sousedka, typ žížala, není třeba úplně náhodou tak trošinku těhotná, ukázalo se, že měla dva dny před porodem. Kdybych se na hlavu postavila a třeba zelenala závistí vůči sousedce, já na tom stejně nikdy nebudu. U mě je těhotenství jasně vidět asi tak 50 minut po jeho vyrobení.

No a úplně stejně to funguje i v případě zemí a jejich blahobytu. I kdyby Česko stylem ctrl+C / ctrl+V zkopírovalo německé zákony a německé instituce, stejně to nikdy nebude totéž. Stejně budeme pořád chudší sousedé. Rozdíly nesmažeme. Což jednoho celkem žere. Nemám teď na mysli klukoviny typu dobrovolné pozvání si jednoho milionu přistěhovalců na návštěvu své země; v tomhle ohledu by mi zase tolik nevadilo trochu se odlišit. Horší už je, že čtvrt století po smetení socialismu jsme pořád ve srovnání s průměrnou životní úrovní v Německu v jiném světě. Ale proč? V čem je ta chyba? Dá se s tím něco dělat?

Abychom pochopili, v čem ten rozdíl vězí, musíme nejprve pochopit, proč je Německo tak vepředu. A to tedy vážně je. V posledních letech se stalo jednoznačným motorem evropské ekonomiky. Zatímco země EU rostly od roku 2010 průměrným tempem o 0,9 % ročně a eurozóna o 0,6 %, německé hospodářství rostlo v průměru o 2,0 %! Německá hospodářská politika se liší od zbytku EU v lecčems: třeba ve vyrovnaném rozpočtu, nebo ve stabilitě daňových zákonů. Ale jeden rozdíl vyloženě bije do očí: Totiž kondice německého trhu práce. Německo má nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. A přitom ještě před deseti lety rozhodně za vzor sloužit nemohlo.

Před deseti lety německé hospodářství bubliny nerostlo, dokonce přestalo být schopné dodržovat pravidla tehdy tolik vzývaného evropského Paktu stability a růstu. Bez práce bylo téměř pět milionů Němců, v roce 2005 činila nezaměstnanost 11,2 % a byla o více než 3 procentní body vyšší než v ČR. U moci byla na začátku nového milénia koalice sociálních demokratů (SPD) a Zelených. A německá vláda cítila, že něco musí udělat. Nakonec vznikly celkem čtyři reformní zákony, kterým se dodnes přezívá „Hartz“.

Mohla bych teď rozebírat detaily reforem a tvrdit, že v těchto detailech spočívá německý hospodářský zázrak. A měla bych pravdu, reformy Hartz skutečně v Německu ohromně zvýšily produktivitu práce a staly se jedním ze základů hospodářského rozmachu. Ale přesto to v tom není. Jádro pudla je jinde: Jak by se dalo čekat, zavedení reforem trhu práce nebylo snadné. Jak se lidem sáhne na socialistické zvyklosti, ječí víc, než leckterý státník, kdyby měl přijít o flašku špiritusu. Takže se bouřily odbory, mohutně se protestovalo na náměstích. Jak to, že tedy nakonec reformy prošly? Protože na nich panovala politická shoda.

No chápete to? Nebo už jste zapomněli, co tohle slovo vůbec může znamenat? Věřte tomu nebo ne, v Německu si tehdy politici napříč politickým spektrem uvědomovali, že se v ekonomice musí něco změnit, a domluvili se na tom. Pikantní je, že reformy prosadila levicová Schröderova vláda. Tu nakonec stálo prosazení reforem vítězství ve volbách v roce 2005. Od té doby v Německu vládne CDU-CSU pod vedení Angely Merkelové. A ačkoliv zákony prosadila ještě Schröderova vláda, reformy chválila po svém nástupu k moci i CDU-CSU a její předsedkyně Merkelová Schröderovi dokonce osobně poděkovala. A teprve po jejím nástupu reformy Hartz začínaly zabírat a došlo – tedy až se zpožděním - k nejviditelnějšímu zlepšování.

Německo se prostě dokáže na nejzásadnějších věcech shodnout a držet kontinuitu. Můžete namítnout, že Merkelová právě teď čelí ohromné opozici v důsledku postoje k imigrantům. To je pravda. Ale představte si, že je naší premiérkou. Vůbec nepochybuju, že u nás by už došlo k vnitrostranickému puči a vláda by padla. V Německu sice Merkelová čelí kritice, ale současně je stále kancléřkou a navenek za ní strana stojí. Drží od voleb kontinuitu.

Můžete taky namítnout, že v tomto případě není zachování postoje k imigrantům a víceméně trvající pozvání do země žádnou výhrou. Ale musíme věc chápat z většího nadhledu. Německo se ve své politice jistě dopouští mnohých chyb, to je lidské, ale současně to také znamená, že je schopno to, k čemu se rozhodne, dotáhnout do konce. Je schopno reformovat, pokud se k tomu už jednou odhodlá. Je schopno se posouvat vpřed.

A teď si dosaďme české reálie. Druhý důchodový pilíř, který měl znamenat slavnou a velkolepou důchodovou reformu, skončil dřív, než se stačil rozjet. Ano, byl špatný, ale o tom to není. Je to o tom, že důchodová reforma se vůbec neměla spouštět, když opozice od samého počátku varovala, že ji zase zruší, jakmile se dostane k moci. Na tak zásadním počinu měla být celopolitická shoda.

A co elektronická evidence tržeb? Ano, je špatná, ale ani o tomhle to není. Je to o tom, že tenhle podivný experiment je chybné spouštět, když šéf ODS Petr Fiala dopředu tvrdí, že pokud se ODS vůbec ještě někdy dostane do vlády, elektronickou evidenci tržeb zruší. Tak zásadní změnu bychom měli zavádět jen tehdy, pokud se na ní hlavní parlamentní strany shodnou. Anebo ji nezavádět. Protože jestli je něco skutečná šikana podnikatelů, pak jsou to neustále změny podmínek jejich podnikání.

To právě proto, že každá nová vláda vynakládá víc energie na boření všeho starého, co předešlá přinesla, než na stavění nového, jsme v tomhle boji o prosperitu odsouzeni k prohře.