Jak na imigranty?

Nejsem rasista. Nejsem xenofob. Dokonce se považuji za nadprůměrně svobodomyslného člověka. A přesto se mi nelíbí, jak se Evropa postavila k tématu, který momentálně cloumá vším: k vlně imigrace.

Anebo možná nelíbí se mi to právě proto.

Abychom si rozuměli hned na začátku, z které strany Evropu napadám: Není vůči imigraci dostatečně tvrdá. Ovšem tohle konstatovat nestačí. Tak jako u mnoha diskusí podobného kalibru se mi totiž zdá, že argumenty jak „pro“, tak „proti“, jsou přinejmenším hodně povrchní, či dokonce pomýlené. Jak už to u takových témat bývá, obyčejně se vytváří dvě silné skupiny, jedna fanaticky „pro“ a druhá fanaticky „proti“, aniž by byla tolerována existence názoru jen trochu víc šťourajícího pod povrch.

Tak tedy co považuji na stávající prudké vlně imigrace za asi největší problém? Nejčastěji zaznívají slova jako „fundamentalismus“, „terorismus“ a podobně. To jistě je u některých migrantů pravda, ale současně se to jistě týká jen okrajového procenta. Spíš bych proto za největší problém viděla něco, co neváhám označit za pozitivní diskriminaci. A to přímo zářný příklad nežádoucí pozitivní diskriminace. Jde o to, že většina začíná být pod rouškou barvy kůže, politického pronásledování, či sociálního statusu ovládána menšinou. Menšina začíná programově zneužívat výdobytky civilizace, které jsou falešně označovány za práva: jako třeba „právo“ na sociální záchrannou síť. Sociální dávky jsou jistě příjemným a užitečným výdobytkem naší civilizace, ale rozhodně nejsou stejně silným „právem“, jako je třeba právo na život či právo na nedotknutelnost majetku. Nyní ovšem značný počet zástupců civilizace neevropské usoudil, že by se rád na tomhle výdobytku civilizace evropské podílel. A tito lidé se k nám hrnou, takže potom zbývá méně (sociálních dávek) na samotné rodilé Evropany.

Ano, právě o náš sociální systém jde povětšinou v první řadě. Uprchlíků jsou totiž dva typy: Uprchlíci političtí, a ekonomičtí zlatokopové. Často slyším argument, že tyhle dva exempláře od sebe nelze odlišit, a proto k nám proklouznou společně s těmi, kdo si utíkají zachránit holý život, i ti, kdo jdou jen vybrakovat evropský sociální systém. Ale tenhle argument je absolutně na hlavu postavený. Máloco jde od sebe odlišit snadněji. Když budu utíkat ze své domovské země za záchranou holého života, budu s prominutím kašlat na to, jaké dostanu sociální dávky. Bude mi stačit ke štěstí, že nebudu zastřelena. Jistě, sociální dávky mi budou vítaným přilepšením, ale nikoliv tím, co o mém útěku bude rozhodovat. Migrant, který si chce zachránit život, a který si tudíž jistě zaslouží naši altruistickou pomoc, bude ochoten v Evropě žít i tehdy, nedostane-li ani euro – či korunu. (Alternativně dostane je na první dva měsíce života.) A co víc, takový opravdu pronásledovaný člověk bude dokonce ochoten ze Somálska odejít i do jakékoliv jiné africké jen trochu svobodnější země. Opravdu upřímně tedy nerozumím tomu, proč Evropa nabízí každému běženci, že se o něj materiálně postará. Tím totiž jen vytváří novou motivaci, aby za první vlnou přišla vlna druhá, třetí a miliontá.

Ekonomičtí zlatokopové jsou pro Evropu zátěží nejen ekonomickou, ale i psychickou. To právě oni si s sebou často přinášení agresivní pocit, že mají „nárok“ na naše výdobytky. To oni jsou zdrojem strachu, který se začíná plíživě šířit Evropou. Naproti tomu uprchlíci političtí mohou být pro Evropu dokonce přínosem! Hloupé je tvrzení, že berou původnímu obyvatelstvu práci. Asi takhle: Je-li někdo, kdo neumí náš jazyk, je povětšinou nevzdělaný a spokojí se s minimální mzdou, schopný vzít práci dobře živenému a státem zaopatřenému Evropanovi, pak takový Evropan byl asi – s prominutím – výstavní hlupák, který si to jen zasloužil. Ve skutečnosti imigranti, kteří by si nenárokovali žádné sociální zaopatření, ale živili by se třeba tím, že by si otevírali restaurace, anebo by zametali ulice, by ekonomice jenom prospěli. (Koneckonců některé bohaté arabské země mají přesně na takovém mechanismu, kdy přistěhovalci pracují za minimální mzdu ve srovnání s původním obyvatelstvem, doslova vystavěné své prosperující ekonomiky.) Jen za posledních čtrnáct dnů jsem navštívila víceméně omylem tři takové podniky provozované cizinci; a všechny byly skvělé, jejich majitelé milí a vážící si zákazníka.

Evropa ale namísto toho, aby řešila odbourání motivace pro příval ekonomických zlatokopů, vymyslela jejich přerozdělení na základě kvót. Sotva si lze představit horší přehmat, který sahá přímo na suverenitu evropských zemí. Kvóty jsou totiž násilím jak vůči samotným uprchlíkům, tak vůči evropským státům. Dejme tomu, že by se nám podařilo oddělit zrno od plev a oddělit od sebe ekonomické zlatokopy a skutečné politické utečence. Následně bychom na tyto utečence použili kvóty. V čem se pak my, Evropané, budeme vlastně přesně lišit od zemí, z nichž by tito uprchlíci pocházeli? Vždyť bychom opět k těmto lidem přistupovali z pozice moci a strkali bychom je tam, kam by nechtěli. A je to samozřejmě snad ještě nebezpečnější vůči jednotlivým evropským státům, které kvóty proti jejich vůli nutí do multikulturalismu. Já opravdu neznám zemi, kde by násilně, jedním umělým politickým rozhodnutí, proběhla asimilace původního a „dovezeného“ obyvatelstva, a kde by to následně dělalo dobrotu. Namísto toho mě napadají země jako Severní Irsko (nucené promíchání politickým rozhodnutím s Angličany), ruská menšina na západě Ukrajiny (po vytvoření ukrajinského státu), stalinské nucené promíchávání jednotlivých kavkazských etnik a další a další.

Kvóty na přerozdělování uprchlíků mají ještě jeden trochu opomíjený rozměr. Totiž kam vede povinná solidarita, jsme viděli v Řecku. Nejprve všechny státy v rámci EU Řecku „povinně“ solidárně pomáhaly, aby to namísto vděku zachráněného Řecka skončilo uražeností bankrotujícího Řecka a naštvaností zbytku Evropy. Takže z této povinné solidarity nakonec všichni zchudli. A to proto, že neřešili příčinu: Evropa měla Řecko nechat zbankrotovat hned, Evropu by to stálo míň peněz i nervů, a Řekové by nestačili naakumulovat tak velký dluh a prošli by kratší krizí, která by už dneska byla za nimi. U kvót je to stejné: Tak dlouho budeme všichni povinně solidární, až to namísto vděku chráněných uprchlíků skončí uražeností importovaných zlatokopů, zchudnutím evropského sociálního zázemí a naštvaností původních evropských obyvatel. Nemluvě o kulturním pnutí.

To, co teď řeknu, je patrně politicky nekorektní. Nicméně politická korektnost mě frustruje, protože abychom byli politicky korektní, učíme sebe i své děti říkat něco jiného, než co si myslíme. Tudíž lhát. Stáváme se pokrytci a ještě jsme za to chváleni. Takže: uprchlíky je podle mého mínění třeba rozselektovat na dvě skupiny. Na ty, kteří opustili své země v obavách o život. A na ekonomické zlatokopy. Selekci je snadné provést tím, že uprchlíkům nedáme žádné výdobytky sociálních systémů, které jsou určené jen pro lidi s naším občanstvím, anebo jim je nabídneme jen na prvních pár dnů. V Evropě ponecháme jen ty, kdo jsou ochotni přistoupit na to, že se budou živit svou vlastní prací, současně deklarují, že jsou ochotni koexistovat s naší kulturou, a ani jednou neporuší zákon. Kdo z tohoto síta vypadne, patrně není politický běženec a má být nekompromisně navrácen do své původní země. Ten kdo v sítu zůstane, evidentně pomoc skutečně potřeboval, a navíc může skvěle obohatit naši vlastní ekonomiku.

To ale nestačí. Nestačí jenom odbourat motivaci, aby zlatokopové nepřicházeli k nám. Je nutné také odstranit příčinu, proč opouštějí své vlastní země. A tou příčinou je chudoba. Rozvojové země nepotřebují odpouštění dluhů; k čemu to vede, jsme viděli v Řecku (k ničemu, jen ke zhoršení). Rozvojové země potřebují pracovní příležitosti a možnosti vývozu. Že to nelze? Ale lze. Podívejte se na náš domácí podnik Pegas Nonwovens, výrobce netkaných textilií. Není to tak dlouho, co dokončil a úspěšně otevřel výrobní linku v Egyptě. Právě tento typ investic a tento typ vývozních možností chudé země potřebují. Všechny ty peníze, které evropské země chtějí dnes věnovat na sociální podporu běženců, mohou místo toho skrze své proexportní agentury věnovat na podporu domácích podniků k tomu, aby investovaly v konkrétních problémových zemích. (Ano, je to netržní řešení, což není optimální. Ale Evropa jinak než netržně myslet asi ani neumí. A když už jednou chce takový objem peněz vydat, je lepší dát je jako příspěvek na vybudování provozoven domácích podniků v chudých zemích, než je věnovat přímo uprchlíkům.) A samozřejmostí by mělo být odbourání jakýchkoliv celních a dalších obchodních bariér s chudými zeměmi. Poslat k nám beze cla banán je dobré pro obě strany; a především je to lepší, než poslat k nám teroristu s rukou nataženou pro sociální podporu.

Ovšem abychom to vzali skutečně ze všech stran, ruku na srdce: Cožpak si za tu stávající vlnu imigrantů (i oněch „skutečných politických“) nemůžeme dost i my sami? Mezi těmito lidmi je vysoký podíl uprchlíků ze Sýrie nebo ze Somálska – v obou těchto případech jsme se my, zástupci západní civilizace, pokoušeli do těchto zemí vyvézt naše pojetí demokracie a tím přispěli k občanským válkám. Neboli podíleli jsme se na zničení jejich kultur, abychom teď byli hysteričtí, že oni zničí svým přívalem kultury naše. Ještě poslední kamínek do mozaiky tedy zbývá dodat: Musíme konečně přestat vyvážet naše pojetí demokracie.

Ovšem nelžeme-si do kapsy: Ať uděláme cokoliv, dokonce i uděláme-li všechno to, co navrhuju, imigranti do Evropy v budoucnu stejně přijdou. Demografové to nejen dobře vědí, ale dokonce to už i věděli před dobrými dvaceti lety. Nízká porodnost v Evropě a vysoká porodnost ve třetím světě prostě musí časem vést k tomu, že vlna lidí z třetího světa Evropu jednou zaplaví. Jich se prostě bude rodit moc, nás málo. Oni mají vody málo, my hodně. Ale můžeme to jednak oddálit, a tedy se na to připravit, a jednak to můžeme částečně řídit, a tedy nenechat se tou vlnou úplně spláchnout.