Evropa dle Pata a Mata

Eurozóna se otřásá v základech; ještě loni bylo spojení „rozpad eurozóny“ považováno div ne za sprosté slovo, a dneska je to jen jeden ze scénářů.

Jeden by řekl, že v takové situaci, kdy země hoří pod nohama, se evropští politici pochlapí a něco udělají – cokoliv. A přitom německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Sarkozy spolu šijí řešení hodné Pata a Mata. Chystají zdanění finančních transakcí, evropskou finanční ústavu, společné diskutování o státních rozpočtech… Jako kdyby všechno z toho už Evropa neomílala tisíckrát předtím. Jako kdyby neexistovaly studie jasně ukazující, že zdanění finančních transakcí je kontraproduktivní a vede k přesnému opaku, než co má být jeho cílem – totiž k ještě větším cenovým skokům. Jako kdyby snad byla nějaká šance, že země budou dodržovat novou finanční ústavu, když už teď nedodržují Pakt růstu a stability! Místo tvrdé chemoterapie ordinují Merkelová a Sarkozy umírající eurozóně vitamín C.

Řešení evropské dluhové krize není o nic blíž, než bylo před rokem. Jenomže čím déle agónie trvá, tím více peněz bude evropský záchranný mechanismus potřebovat. A politici mu je budou ochotní poskytnout.

Až moc politiků totiž investovalo až příliš mnoho svého politického kapitálu do stvoření eura. Proto také budou ochotni vynaložit enormní prostředky na jeho záchranu. Budou mít pocit, že čím bude částka astronomičtější, tím mají větší šanci na úspěch. Jenomže ekonomové po celém světě varují, že se to možná s tou mezinárodní pomocí nějak přehání.

Je to jen něco přes 10 let, co proběhla tzv. Asijská chřipka a bylo třeba zachránit některé ekonomiky. Tenkrát na to stačilo 10 miliard dolarů. Pak přišla záchrana amerických bank. Bear Stearns vyšla daňové poplatníky na 40 miliard dolarů. Každá další banka či pojišťovna pak už byla jen dražší. Celkový záchranný balík pro americkou ekonomiku TARP vyšel na 700 miliard dolarů - to už bylo 70x dražší než Asijská chřipka. Záchrana Evropy má stát 750 miliard. Jenže v eurech. Takže v dolarech jsme už vysoko nad 1000 miliardami.

Kde tento trend skončí? Nikdo neví. Je ale jasné, že to neskončí dobře. Velké banky měly padnout a nepadly. Dluhy se tak stále přenáší výš. Z bank na státy, ze států na nadnárodní organizace. Nad nimi už ale nic není. Svět by nyní potřeboval galaktické dluhopisy. Někteří politici proto navrhují federace států, aby se dluh rozplizl mezi všechny. Tvrdí, že „teď už je to stejně jedno“. Je to argument k federaci? Budeme proto jednoho dne pod stejnou vlajkou jako Čína? A i kdyby – je to snad způsob, jak dluh vygumovat? Není.