Důchodová reforma: kde už končí legrace

Když si koupíte vteřinové lepidlo, co s vysokou pravděpodobností na jeho etiketě naleznete? Varování, že v případě zasažení očí vám vaše oči asi nebudou právě vděčné. (Už jste někdy viděli nějakého troubu, který by si vteřinové lepidlo dobrovolně patlal do očí?)

Když si koupíte (tu éčky nabušenou) rychlovku v (tom nezdravém hliníkovém) alobalu určenou do (té nezdravě zářící) mikrovlnky, co se s vysokou pravděpodobností dočtete na obalu té „mňamky“? Upozornění, že po vyjmutí z mikrovlnné trouby bude patrně pokrm horký a měli byste si tudíž při manipulaci s ním dávat pozor. (No napadlo by vás testovat, jak dlouho takovou rozpálenou věc udržíte v ruce?)

Když si půjdete k místnímu obchodníkovi s cennými papíry koupit nějakou tu akcii ČEZu „za pár šupů“, protože vám Karel od sousedů včera u piva vykládal, jaká je to „tutovka“, co nejspíš bude obchodníkovi viset hned za vstupními dveřmi? Licence vydaná krom jiného i na základě toho, že zástupce obchodníka složil makléřskou zkoušku, prokázal tím, že své věci jakž takž rozumí, a dostal následně makléřskou licenci.

Zvykli jsme si, že stát nás vodí za ručičku všude. Respektive všude tam, kde to nepotřebujeme. Kde by stačila špetka obyčejné selské inteligence. A pokud jí ani tu špetku někdo nemá, pak mu nejspíš ani svěcená voda spolu s varovným nápisem na etiketě nepomůže, protože někdo takový se asi nebude obtěžovat etikety číst. Stát nás vodí všude tam, kde nejde o nic nebo jde o málo. Když si spálíme ruku, budeme napříště vědět, že na horké předměty je radno sahat v rukavici. Když zjistíme, že Karlova tutovka jde do kopru a už jsme na naší jedné akcii prodělali celých sto korun, prodáme ji a napříště budeme chytřejší, že Kájům a Vencům není radno u piva investiční tipy věřiti.

Jsme tím voděním za ručičku tak rozmazlení, že jsme si zvykli automaticky předpokládat, že kde není varování, tam není riziko.

A co když je? No pak to je zlé – protože pak naše zhýčkaná, pohodlná a za ručičku voděná civilizace nemá šanci ho rozpoznat.

Od roku 2013 budou Češi moct se startem penzijní reformy vstupovat do nového druhého pilíře důchodového zabezpečení. A teď dvě zcela kontrastní informace. Zaprvé: 64 % lidí má podle průzkumu agentury STEM/MARK dojem, že připravované změny v důchodech jsou pro ně nesrozumitelné. A zadruhé: smlouvy zavazující ke vstupu do druhého pilíře budou moci nabízet i lidé, kteří důchodovému systému a investování obecně sami nerozumí, nespadají pod dozor České národní banky a podepsali jen jakési plytké čestné prohlášení, že ví, o co běží.

Abychom si rozuměli: já nejsem zastáncem vodění za ručičku – mám dojem, že každý je svého štěstí strůjcem a každý by měl používat jen svou vlastní hlavu. Abychom si rozuměli ještě víc: nejsem finanční zprostředkovatel, takže nemám nejmenší osobní motiv brojit proti jakési konkurenci – mně vlastně může být upřímně jedno, jestli smlouvy nabízí vysokoškolský profesor přednášející finance, majitel penzijního fondu nebo bezdomovec. Ale abychom si ve finále rozuměli úplně dokonale: vstup do druhého pilíře není jako koupit si pár akcií ČEZu. Když se mi ČEZ znelíbí, prodám ho a účet s poplatky od obchodníka s cennými papíry omlátím Karlovi od sousedů o hlavu. Když za dva měsíce po podpisu smlouvy o vstupu do druhého pilíře zjistím, že můj penzijní fond nakoupil řecké dluhopisy a bankrotuje, můžu s tím dělat jenom jedno velké NIC – protože z druhého pilíře se už doživotně nedá vystoupit.

Nejsem si ale tak docela jistá, zda někteří z oněch 64 % lidí, pro které je penzijní reforma nesrozumitelná a kteří jsou zvyklí na nápisy „pozor, horké věci mohou být horké“, na to nepřijdou až moc pozdě.