Dokud bude plot, bude i bankrot

Bydlím na venkově. Už si ani nedokážu představit, že se v sobotu ráno probudím a nevidím z okna trávu, toulavé micky a poníky. Má to ale i své mouchy.

Nemám teď na mysli fakt, že český venkov je oprýskaný (proč jen tu nemáme stále upravené a věkem jen získávající lícové cihly jako v jižní Anglii?), ani to, že na českých vesnicích chybí chodníky, zato nechybí bláto. A dokonce bych překousla i fakt, že česká vesnice vypadá jak pouťový hastroš – co dekáda, to jiný styl, od socialistických bytovek, přes podnikatelské baroko 90. let, vilky střihu G-servis s brčálovými či jahodovými omítkami z počátku tisíciletí, a dřevostavby tvaru gigantické stodoloidní krabice s plochou střechou na miniaturním pozemku z posledních 4 let. A to vše spolu vegetuje v jednom smíchaném chaosu bez chodníků. Ale budiž. Ale na co si nemohu zvyknout, to jsou ploty.

Ano – prachobyčejné ploty. Totiž český dům musí mít plot. A čím vyšší, tím lepší. A když je obehnaný ostnatým drátem, je přímo luxusní. A kdyby byl plot dvojitý a mezi oběma poli plotu bylo položeno minové pole, byl by to ideál. Protože jedině bytelný plot dokáže udržet zvídavého českého človíčka v patřičných mezích.

Když byl můj dům těsně před dokončením, podotýkám, že byl již obehnán nutným plotem, a poslední parta dělníků konala právě svou práci při rozebírání lešení, kdosi z nich zapomněl zavřít vrata. A nejednou se v předsíni domu vyskytla osoba ženského pohlaví vedoucí za ruku dítě. Letmý pohled na ně prozradil, že se nepochybně jedná o místní Drbnu a její vnouče. Na můj poněkud překvapený dotaz, jak jim mohu pomoci (jiná otázka mne nenapadla vzhledem k faktu, že se dvojice Drbna-vnuk právě nacházela v mé předsíni), mi bylo řečeno, že nijak, že „si to tu jen prohlédnou“. Po upozornění, že se nachází v soukromém domě, jsem byla zavalena vlnou dotčenosti: že prý bylo otevřeno, tak co by se nepodívali.

Možná že vesnické drbny mají svůj postoj k soukromí a vlastnickým právům poněkud vychýlený, ale jedno mi nevymluvíte: Češi ve svém průměru úctou k vlastnickým právům zrovna nevynikají. A protože čeští politici se jaksi rekrutují z lidu, i oni sdílejí stejnou vlastnost. Objektivně však musím připustit, že v rámci evropského kontinentu v tom moc nevyčníváme. Přehnanou úctou k vlastnickým právům neperlí větší část Evropy.

A to je jeden z důvodů, proč evropští politici tak milují život na dluh. Veřejný dluh totiž znamená především vysoké vládní výdaje, neboli rozdávání peněz, které někomu musím sebrat. Když si vláda nevezme dost na daních, vezme si kus z naší budoucí životní úrovně. Protože zatímco krátkodobě - za určitých podmínek - může být deficit pro ekonomiku jakž takž stimulující, dlouhodobě ekonomiku ničí. A stačí to ukázat na naprosto jednoduchých rovnicích, které musí znát každý student hned prvního ročníku ekonomie. S dovolení přeskočím onu nudnější matematickou část a přejdu k výsledku: Plyne z nich, že při růstu veřejného dluhu musí buď:

a)    Růst úspory domácností (to tedy nerostou), nebo

b)    Klesat investice nebo

c)    Zároveň růst úspory a klesat investice.

Ani jedna z těchto možností zjevně nepovede k růstu kapacit ekonomiky. Naopak to ekonomiku dlouhodobě zpomalí. Neboli ukrojí to z naší budoucí životní úrovně. Zato ale politici zvládli jedno: efektivně svou neúctou k soukromému vlastnictví dovést Evropu na pokraj bankrotu.