Dneska jsou banky v zisku, zítra v risku

Situace na finančních trzích je dost rozbouřená. Kurzy jednotlivých měn jsou vrtkavé, to samé platí pro vývoj na akciových nebo dluhopisových trzích. Roky neměnná pravidla hry v ekonomice se dramaticky změnila.

Ještě před pandemickým rokem 2020 platilo: Slabé tempo inflace = rozvolněná politika centrálních bank = levné dluhové financování pro domácnosti, firmy, banky a státy.

Platnost této rovnice skončila. Tempo inflace leží napříč světem poblíž mnohaletých nebo historických maxim a centrální banky zároveň razantně zpřísňují své měnové politiky. Iluze dlouhodobě levných úvěrů je pryč. A to nebude bez obětí. Fungování řady malých i velkých ekonomických subjektů se v posledních letech stalo závislým na levných zdrojích.  

Když mluvíme o riziku opakování bankovní krize z roku 2008, není to jen nějaké plácání do větru; Itálie už totiž v tento okamžik definici dluhové krize splňuje. Bez pomoci třetí strany, tedy Evropské centrální banky, která monetizuje italský vládní dluh, by totiž Itálie podle všech dostupných indicií nebyla schopna splácet svůj dluh, tedy hradit svůj chod. Akcie švýcarské banky Credit Suisse od začátku roku propadly o více než 50 %, akcie německé Deutsche Bank ztratily skoro 30 %. Je tedy zjevné, že dramatizaci na úvěrovém trhu a obecně v bankovním sektoru potvrzují tvrdá čísla.

Současně cena pojištění proti úpadku problémových bank prudce roste. Obdobný vývoj jsme viděli i po začátku globální ekonomické krize v roce 2008. Přitom jednotlivé banky jsou vzájemně nejen obchodně, ale i skrze důvěru klientů propojené. Problémy jedné banky se rychle rozlijí trhem skrze rostoucí nedůvěru klientů.

Kdybychom se přesunuli v čase před rok 2008 a hledali příčinu globální ekonomické krize, rozhodně nenajdeme pouze jednu. Obecně řečeno globální ekonomická krize byla způsobena kombinací řady chyb, lidských selhání, nezodpovědnosti a bohužel také naivity až hlouposti.

Když budeme konkrétnější, tak jedním z důvodů vzniku krize byl prudký rozvoj obchodování s deriváty po začátku nového tisíciletí, které nakonec krizi eskalovaly, a jejichž rozvoj značně připomínal klasickou cenovou bublinu. Dalším problémem byla federální regulace nemovitostního trhu probíhající na konci minulého tisíciletí. Nesmíme opomenout vliv ratingových agentur, které bagatelizovaly rizika přicházející z nemovitostního trhu. Poslední kapkou pak byla pomalá reakce centrální banky v roce 2008 při řešení krize.

Hlavním viníkem ale byla americká centrální banka. Ta prudce snižovala úrokové sazby po začátku nového milénia – konkrétně v letech mezi technologickou bublinou z přelomu milénia (dot - com bubble) a finanční krizí. Úrokové sazby amerického Fedu v roce 2002 propadly pod 2 %. Tam se držely až do roku 2004. S tím souviselo, že bankovní domy mohly poskytovat levné úvěry (včetně hypoték) napříč celou ekonomikou. Zájem o hypotéky razantně rostl a bankovní domy se tomu rozhodně nebránily. Zjednodušeně řečeno finanční ústavy poskytovaly hypotéky ve velkém i lidem, kteří ani náhodou neměli na jejich splácení.

Ani tohle nebyl konec. Nekvalitní hypotéky pak banky zabalily do složitých investičních nástrojů, kterým ratingové agentury přidělily z neznalosti a nedbalosti nejlepší hodnocení, a následně banky tyto investiční nástroje rozprodaly do celého světa. Sekuritizované úvěry přitom často kupovaly i jednotlivé banky mezi sebou. To přispělo k šíření problémů napříč celým bankovním sektorem.

Jenže podmínky v ekonomice se postupně měnily. V době sílící inflace v roce 2007 nebylo únosné nechat úrokové sazby ležet nízko. Základní úroková sazba Fedu se v roce 2007 vrátila nad 5 %. Takto vysoko se přitom úrokové sazby nacházely naposledy v roce 2001.

Nakonec to bouchlo a nesplácené hypotéky zapříčinily krach desítek amerických poskytovatelů úvěrů a bank. Bankovnímu systému najednou chyběly reálné peníze a nebyl schopen dostát svým splatným závazkům. Šokující je, že skoro nikoho ze zainteresovaných předtím nenapadlo, že poskytovat hypotéku lidem bez příjmů je ekonomický nesmysl. Když pak hypoteční bublina splaskla, ukázalo se, že řada amerických domácností nikdy neměla schopnost a ani ochotu dluhy splácet.

Analogií k dnešku je to, že poslední krizi přicházelo dlouhé období nízkých úrokových sazeb, které ukončilo prudké zrychlení tempa inflace a šokový nárůst úrokových sazeb. Jenže nyní bylo období nízkých úroků delší, úroky byly ve svém „nízkém období“ nižší, inflace je vyšší a dost možná (to ještě nevíme) úrokové sazby Fedu vzrostou víc.

Za této situace je logické, že na povrch vybublá to, co nízké úrokové sazby byly schopné skrýt. Podobně jako před rokem 2008 je i nyní vytvořené podhoubí pro vznik opravdu hluboké globální krize doprovázené rozvratem finančních trhů včetně bankovního systému v některých ohrožených zemích.

Přitom i v eurozóně nalezneme analogii dnešního vývoje s vývojem během dluhové krize. Rostoucí tempo inflace v eurozóně tlačí na zvyšování úrokových sazeb Evropské centrální banky, což tlačí výnosy dluhopisů státních dluhopisů na jihu eurozóny nahoru. To je podobný mechanismus, jaký jsme viděli před začátkem globální ekonomické krize, která se v eurozóně přetransformovala v krizi dluhovou.

Problémem je, že původní dluhová krize nebyla vyřešena, jen zamaskována levnými penězi ze strany Evropské centrální banky. V případě dluhové krize by měla být řešením především postupná redukce dluhů. Bohužel děl se pravý opak. Mezi koncem roku 2010 a 2021 totiž poměr dluhu k HDP v eurozóně narostl o 9,9 procentního bodu na 95,6 % HDP.

Černého Petra nyní drží Itálie. Její zadlužení totiž v poměru k HDP mezi lety 2010 a 2021 narostlo téměř o 32 procentních bodů a na konci loňského roku leželo u hladiny 150 % HDP. Tady přitom mluvíme o třetí největší ekonomice eurozóny, na jejíž záchranu by se skládalo mnohem obtížněji než na záchranu Řecka. V čase se opakující nestabilita italských vlád v kombinaci s bobtnajícím italským vládním dluhem přinesly to, že investoři začali dávat ruce pryč od italských dluhopisů. Výnos těch 10letých roste k hladině téměř 5 %. Dostává se tak na úrovně, kde byl naposledy v roce 2013.

Evropská centrální banka se nyní snaží blížící se krizi předcházet tím, že „vyvíjí tlak na vybrané banky“ směrem omezení variabilních složek bonusů zaměstnanců bank a omezení výplaty dividend. To ale zdaleka nebude stačit. To je jako píchat špendlíkem slona. Problém je někde úplně jinde. Je v dlouhodobém, mnohaletém, zásadním nepochopení principů, proč nikdy nefunguje, pokud si stát začne myslet, že je chytřejší než volný trh.