Co nám přinese koaliční smlouva?

Už jste si někdy říkali, jaké to asi je rodit ježka? Tedy ne že bych s tím měla zkušenosti, ale umím si to celkem představit; řekla bych, že to může být asi takové jako rodit koaliční smlouvu. Zjevně to byl hodně těžký porod. Ale nakonec se podařil. Bohužel, ač je koaliční smlouva na světě, má pár vrozených vad, které asi nepůjde odstranit. Tři dost odlišné programy jaksi nenabízí moc společných bodů. A tak se mohly přihodit následující počiny (či nehody?).

Nová koalice podle smlouvy hodlá zavést třetí sazbu DPH, ve které budou léky, knihy, dětské plenky a dětská výživa. Musím říct, že ačkoli se na tenhle bod hrne ze strany ekonomů velká kritika, prý je to doslova Sodoma a Gomora, mě třetí sazba DPH nechává víceméně v klidu. Z makroekonomického pohledu je to totiž prkotina. Drobnůstka. Třetí sazba DPH pomůže jen velmi úzké skupině obyvatelstva, takže výpadek ve státním rozpočtu bude minimální. Nijak zásadně tahle změna ani nezvýší spotřebu domácností. Neznám totiž žádné miminko, které by s nižší daní počuralo víc plenek nebo zbaštilo víc dětské výživy. Pravda, mohli bychom spekulovat, že o co víc rodiče ušetří na plenkách, o to se víc rozšoupnou třeba při výběru dětské výbavičky… Ale přiznejme si: Těch pár „drobných“ navrch ekonomiku vážně nenakopne.

Mnohem horší je filozofický pohled na třetí sazbu DPH. Ono totiž zavádět víc daňových sazeb není dobré. Nejde jen o to, že se už tak chaotický daňový systém ještě víc komplikuje. (Třeba proč by papírová kniha měla být zdaněna 5 %, zatímco elektronická 21 %? To nemá logiku.) Jde i o to, že česká ekonomika si už zvykla permanentně se adaptovat na permanentní změny. Neboli lidé a firmy si navykli oportunisticky každý rok využívat trochu jiné štěrbiny v daňových zákonech. Neustále se měnící daňový systém nutí firmy nepodnikat tak, aby měly maximální zisk, maximální obrat, či zaměstnávaly co nejvíc lidí; nutí je podnikat tak, aby platily co nejmenší daně. A to ani nemluvím o tom, že i mezi sociálními skandinávskými zeměmi máme státy s jedinou sazbou DPH. Ne, několik sazeb DPH není známkou sociálnosti. Je to jen známkou nestability. Rodinám s dětmi totiž snížená daň zas až tolik neulehčí. Takovým rodinám by ulehčilo jiné zdanění práce. (Kupříkladu umím si představit, že s každým dítětem by mohl růst nezdanitelný základ.) Ačkoli mě tedy třetí sazba DPH nechává víceméně v klidu, chválit ji taky nemohu.

Další bod, na kterém se politici dohodli, je vyšší minimální mzda. Ani to nemohu chválit. Je až neuvěřitelné, jak politici ignorují zjevný fakt, že vyšší minimální mzda povede k vyšší nezaměstnanosti právě mezi lidmi, kteří pobírají nízkou mzdu. Řada zemí – opět včetně sociálních skandinávských států - ani minimální mzdu nemá. Ani minimální mzda totiž není důkaz sociálnosti. Vyšší minimální mzda nebude nikoho motivovat, aby víc pracoval, a to je její největší chyba. Taky představa, že vyšší minimální mzda pomůže ekonomice tím, že lidé, kteří ji budou pobírat, budou i víc utrácet, je naivní. Pravda, u části lidí útraty vzrostou, u části ale zase kvůli ztrátě zaměstnání klesnou.

Ale snad za největší chybu považuji to, že ČSSD vážně hodlá naplnit své sliby a zničí druhý důchodový pilíř. Nějakým – dosud blíže neidentifikovaným způsobem – jej prý hodlá sloučit se třetím. A to je chyba. Já sice dlouhodobě druhý odmítám pilíř. Ale to neznamená, že bych jej zničila. Nějakých (necelých) 90 000 lidí si pláclo se státem v tak dlouhodobé smlouvě, jako je smlouva o důchodu. A ani ne rok nato stát tuhle smlouvu jednostranně zruší. Stát tak říká lidem jediné: „Už nikdy nikomu nevěř a úplně nejméně věř mě, státu, protože já jsem nejméně důvěryhodný partner. Uzavřu smlouvu, která má přetrvat desetiletí, pak se mi znelíbí, a po roce ji roztrhám a hodím do koše.“ ČSSD tímto nevyhrála, ale naopak prohrála všechny budoucí možné reformy, u kterých bude potřebovat důvěru veřejnosti.