Až ekoteroristé vymřou, svět se zazelená

Každá doba má svou módu. Svou filozofii. Své společenské trendy. Jenom je ne vždy dokážeme vidět, když v oné době žijeme, a uvědomujeme si je až zpětně.

Tak třeba hnutí hippies: Vzniklo v 60. letech, mělo své důsledky v životním stylu celé generace, v kultuře, oblékání, protiválečném hnutí a tedy i v politice. Ale už v další dekádě se postupně vypařilo a i ze zapřisáhlých zkouřených hippiesáků se postupně stávali usedlé matky a proplešatělí tatíkové od rodin, zatímco přicházelo zase něco jiného, byť už ne tak výrazného.

A mně se zdá, že i nyní je náš evropsko-americký prostor ovládán podobnými hnutími: Jde o genderisty, doktrínu multikulturalismu, ekologická hnutí a obecně omezování svobod. Možná by se dalo říct, že jde „jen“ o nový politický směr; mně se ale zdá, že opět jde spíš o jakési „hnutí dekády“: Třeba proto, že společnost je dnes silně ideologicky rozdělena podobně, jako bývá při jiných podobných módních hnutí: Staří vs. Mladí. Umělci vs. Manuálně pracující. Intelektuálové řešící nesmrtelnost brouka & údajnou diskriminaci žen po kavárnách vs. Živnostníci, kteří se musí setsakra otáčet. A tohle rozdělení nekopíruje třeba rozdělení na levici či pravici ani omylem.

Ale zatímco kdysi hippiesáci byli spíš v opozici vůči establishmentu, dneska vznikla nezvyklá situace: genderovou rovnost, multikulturalismus i ekoterorismus dnes prosazuje právě establishment víc podporovaný mladými. Nevídané to spojení! A tenhle politický establishment je často v silné opozici vůči „usedlejší starší generaci“ – stačí se podívat třeba na výsledky hlasování o Brexitu.

Mám ovšem silný dojem, že většina politiků dobu zaspala: Stále plkají cosi o nastavení daní, zatímco jejich voliči aktuálně řeší témata úplně jiná. Jenomže kdo z politiků na tuhle vlnu a tohle aktuální dělení světa nenaskočí včas, ve volbách skončí.

Kde se ovšem tahle témata – genderová rovnost, „zelená“ politika, likvidace svobod či multikulturalismus - vzala? Pronikají k nám zpoza hranic. U nás se jim daří o poznání hůř než třeba v Bruselu nebo ve Skandinávii. Opozici vůči nim představují lidé či strany typu Trump, Le Pen, AfD, UKIP a další. A u nás typicky Svobodní. Protože ale extremismus často plodí extrémní odpověď, nejsou v mnoha případech politici, které tato opozice vynese na vrchol, ani zdaleka ideální. Mnohdy jsou zajímaví prostě jen tím, že se téhle moderní ideologii jednoduše odváží postavit - aniž by ovšem nabízeli vlastní ucelenou filozofii. Tak třeba taková Marine Le Pen – pro voliče je zajímavá spíš tím, co nechce (totiž že nechce multikulturalismus a EU), než tím, co chce (je si snad někdo přesně jistý tím, co nabízí jako náhradu…?).

Bohužel takových lidí, kteří nabízí skutečnou za něco stojící opozici proti těmto hnutím, kteří jen nebourají, ale nabízejí i stavbu něčeho nového, je jako šafránu, protože proti aroganci vedení EU a jejího vidění světa se málokdo odváží hlasitě protestovat: je totiž vzápětí označen za xenofoba, nacionalistu a podobně. Přitom tyhle vzletné „moderní“ ideologie jsou právě jen výrazem touhy, aby svět byl nějaký, ale chybí jim racionálními argumenty. Snad nejkrásněji je to vidět u rádoby zelené politiky.

Zelená politika se podle svého názvu tváří, že učiní přírodu zdravější a víc člověka s přírodou sblíží. Nic není realitě vzdálenější. Vezměme si jako příklad několik málo „zelených“ politik, které k nám z Bruselu dorazily:

Máme tu kupříkladu dobře známou Směrnici o energetické náročnosti budov. Jedním z jejích výsledků je v Česku nechvalně proslulý průkaz energetické náročnosti budovy (PENB). A půjdeme ještě dál. Od roku 2020 se v EU budou moci stavět už jen budovy s téměř nulovou spotřebou. Důsledek? Budou se moci stavět už jen drahé domy. Takže kdo má starý a neekologický dům, jeho renovaci a mírné zlepšení ekologičnosti si řádně rozmyslí, protože aby splnil předimenzované předpisy, stálo by ho to tolik, že se mu nevyplatí s přestavbou ani začínat. Neboli výsledkem bude menší ekologičnost než bez směrnice.

Dál tu máme třeba Směrnici o ekodesignu. To tahle směrnice má na svědomí žárovky, ledničky, sušičky, pračky, myčky, a další a další „neúsporné“ spotřebiče. Momentálně jsou v nadcházející etapě neustálého přitvrzování na řadě toastovače, mixéry, varné konvice, fény, routery, sekačky, mobily nebo projektory. Takže v Číně se nám chechtají a zavalují svět svými „neekologickými“ výrobky, o předražené ekologické evropské zboží pochopitelně svět nemá zájem, a hned za hranicemi EU se chrlí do ovzduší tuny škodlivin. Je to jako plivanec v moři, který nás Evropany zahnané neúměrně přehnanou regulací ke zdi navíc učí podvádět - přesně jako tomu bylo v kauze Volkswagen. A přitom navzdory všem podvodům Volkswagenu nakonec stejně tržby vzrostly, což polopaticky ukázalo, že zákazník na tuhle předimenzovanou ekologičnost kašle, že ho zajímá hlavně cena. Neboli zákazník tím krásně dal najevo, co si o regulaci myslí.

Ovšem všechny tyhle nesmysly s přehledem strčí do kapsy nejlepší výkvět aktuální „zelené“ politiky: podpora biopaliv. To právě ona je největší zelený paskvil. Ekologický „pokrok“ se zvrhl ve vypalování pralesů a nakonec se podle řady studií vypustilo v důsledku „zelené podpory biopaliv“ víc skleníkových plynů, než u klasických paliv fosilních. Mezi posledními například studie Michiganské univerzity z roku 2016 zkoumala předpoklad, že biopaliva jsou ekologičtější než klasická paliva fosilní. A opět jako už mnohokrát předtím se ukázalo, co už dávno víme – není to pravda. Šéf studie John DeCicco shrnul výsledky slovy: „Pokud jde o emise, ukazuje se, že biopaliva jsou horší než benzín“.

A co třeba snahy přizelenalé pražské radnice učinit ekologičtější dopravu v Praze a nahnat lidi do MHD v podobě uzavírání jízdních pruhů a dalších omezení? Všimli jste si oné přímé úměry, že čím je dopravních omezení v Praze víc, tím víc pražská doprava od jistého okamžiku kolabuje? A všimli jste si, jak jsou tyhle uměle vyrobené kolony stojících aut neekologické ve srovnání s předešlým stavem, kdy se dalo městem prosvištět ještě poměrně hladce?

Takže závěr zní, že když začneme „zelenou“ politiku zkoumat detailně, zjistíme, že se v ní snoubí dva motivy. První a snesitelnější motiv je dětinsky naivní touha, aby svět byl zelený, která se bez argumentů a promyšlenosti snaží tuhle zelenost uměle „poručit“ regulací. Zkrátka přání otcem myšlenky. A druhý motiv se záměrně veze na téhle naivitě a přihrává státní podporu tu producentům biopaliv, tu auditorům energetické náročnosti a dalším a dalším.

Aby nebylo mýlky: Tím nechci říct jediné křivé slovo proti skutečně ekologickému chování. Jenomže aby fungovalo, nedá se nařídit shora zeleným pomatencem. Musí vycházet z motivace každého jednotlivce – zateplím si sám od sebe dům, abych neprotopil majlant, koupím si rybu z volného rybolovu, abych do sebe necpal antibiotika a masokostní moučku z uměle chované ryby, koupím si lepší naftu i auto, abych si neničil motor a nečichal ve své garáži puch. Zkrátka nejen kauza Volkswagen ukázala, že to funguje jen tehdy, pokud každý jednotlivec je hnán svou vlastní motivací danou svým vlastním zdravím a svými vlastními penězi. Příkazy tu dělají víc škody než užitku.

Bojím se, že můžeme jen doufat, že tyhle přihlouplé filozofie se s trochou štěstí v příští dekádě okoukají stejně, jako se okoukali hippíci. A než se tak stane, můžeme volit strany, které pochopily, o čem dnešní dělení světa je a proti těmhle vesměs podezřelým ideologiím bojují. Ale víc s tím asi nenaděláme.