A třetí krize přijde kdy?

Psal se srpen roku 2009. A já napsala úvodník do časopisu Bankovnictví. Ne že by byl natolik geniálně objevný – podstata sdělení, totiž že politici a centrální banky se chovali během první krize jak moulové, a tím brzy přivolají krizi novou, byla zcela logická. Jenomže dnes máme srpen roku 2011. A politici a spekulanti se diví, proč že nám ty burzy najednou tak padají, a proč že Řecko vlastně bankrotuje. A ještě víc se diví, že „najednou“ se tolik mluví o možné druhé krizi. Najednou?? Ale kdepak. Kdyby vlády a centrální banky nebyly v letech 2008 – 2009 tolik zabedněné, mohli jsme si pravděpodobně nadcházející krizi ušetřit:

Srpen 2009, měsíčník Bankovnictví:

„…Tak nám prý brzy skončí hospodářská krize. Alespoň ekonomické předstihové indikátory nám to tvrdí. Můžeme se radovat. (…) No jo. Jenomže něco tu nesedí.

Z empirie víme, že pravidelně se opakující krize může být lecčíms urychlena či prohloubena. Krize je tím hlubší, čím větší je na počátku stojící nerovnováha na trhu finančním, komoditním či realitním. Ta současná krize dostala do vínku nerovnováhu v podobě cenové bubliny na všech těchto trzích. Půjdeme-li ještě víc do hloubky, zjistíme, že tyto bubliny měly společného jmenovatele: přehnané zadlužení. Dlužily domácnosti, podniky, finanční instituce i stát. Dlužili tolik, že v podstatě přestali přemýšlet nad tím, jak dluh splácet, a začali vytloukat dluh dluhem. A s dluhem se navíc obchodovalo. Proti dluhu se emitovaly cenné papíry, které se přeprodávaly dál. Až napadlo první skeptiky ptát se, jak asi vypadá ten zajíc v pytli, kterého kupují v podobě sekuritizovaného dluhu. A zjistili, že v pytli jsou ohlodané kosti. A jeden trh po druhém se začal hroutit.

Média odvedla „dobrou“ práci: začala doutnající požár přiživovat katastrofickými zprávami. Spotřebitelé i firmy se lekli. I ti, kdo měli peníze, začali šetřit. Krize byla na světě. I vlády se lekly. Krize se jim nehodila do volebních programů. Musely něco udělat – cokoliv. Jedno, zda to bude účinné pro potlačení krize. Hlavně se muselo jednat, aby byla uklidněna veřejnost odvyklá po nezvykle dlouhé konjunktuře krizím. Vlády začaly vynakládat astronomické částky na to, aby „ozdravily“ předlužené subjekty tím, že je oddluží. Jinými slovy, podnik či banka se prohlásily za dluhu-prosté, dluh odkoupil stát, ale na tento odkup si musel půjčit formou vydání státních dluhopisů. Dluh jen změnil majitele. Existuje stále. Jen namísto bank a podniků teď dluží státy.

Ale zpanikařily i centrální banky. V zaprášených učebnicích se píše, že cesta z krize vede přes větší utrácení. Když na utrácení nemáme, musíme si na něj půjčit. Abychom si mohli půjčit, musíme mít levné půjčky. Snižme tedy úrokové sazby. Tak se stalo. Po celém rozvinutém světě jsou úroky na minimech a ekonomové se radují, že předstihové sentiment indikátory naznačují obnovenou chuť utrácet. (Abychom si rozuměli: Snížení sazeb bylo namístě, ale v počátcích finanční krize, kdy mohlo efektivně uklidnit paniku. Tehdy nepřišlo. Držet úrokové sazby prakticky na nule dnes, kdy už má jen jediný účel, a to obnovení zadlužování, to je už úplně jiná písnička. A navíc je rozdíl mezi nulovými úrokovými sazbami v USA a 1,5% úrokovými sazbami v ČR, kde krize neměla epicentrum.)

Takže si to shrňme. Na počátku krize stál dluh, který umožnil vznik mnoha paralelních cenových bublin. Vlády se postaraly o to, aby stávající dluh byl pěkně přebalen balicím papírem s visačkou „státní dluh“. A centrální banky se zase starají o to, aby domácnosti, podniky a finanční instituce, které byly vládami zbaveny starého dluhu, vyplnily prázdné místo dluhem novým.

Velmi efektivně se nám tak podařilo posunout ze stádia „krize“ do stádia „krátce předkrizové“.  Jenom s tím rozdílem, že tentokrát jaksi v součtu dlužíme ještě více.

A pokud by chtěl někdo namítat, že jsem příliš velký skeptik, stačí podívat se například na ceny ropy. Světová ekonomika se stále ještě propadá, ale ceny ropy už zase rostou na základě spekulativní poptávky. Neboli cenová bublina předcházející krizi už zase žije.

Markéta Šichtařová, ředitelka analytického domu Next Finance“

***

A jaká že je pointa toho všeho? Proč se dnes vracet ke 2 roky starému textu? Budiž to varováním. Krize existují proto, aby byly pro ekonomiku očistné. Pokud zase vlády a centrální banky budou fušovat přirozenému řádu do řemesla, touto druhou krizí to neskončí a můžeme se těšit na třetí.

Ale nejspíš k tomu nedojde. Protože vládám – naštěstí – už došly peníze na to, aby strkaly nos, kam nemají.