Rudá věž smrti: Jáchymovský masakr uranovou rudou si nepřipomínáme důstojně

Současný stav památkově chráněné vykmanovské Rudé věži smrti je důsledkem vnitřních sporů Konfederace politických vězňů. V důsledku na to doplácejí všichni. Napravme nedůstojný stav! Ti, kteří zde trpěli a umírali, si to zaslouží.

Sjíždíme z Jáchymova do Ostrova. Stejně jako před třemi lety a stejně jako před třemi lety se prudce ochladí, mraky vytvoří ponurou atmosféru a před deštěm nakonec utíkáme do restaurace hned vedle rozlehlého náměstí s monumentálním kulturním domem. Ostatně psal jsem o tom tehdy zde. Ale postupně. Start v jáchymovských lázních.

Zastávku chci udělat stejně jako tehdy u Rudé věže smrti, která leží v těsném sousedství ostrovské věznice za nově budovanou průmyslovou zónou v areálu někdejší trolejbusové Škodovky. O tom, jak jsem před třemi lety ve stejném místě nepochodil a byl z vrátnice tehdy ruinoidního areálu vypakován hlídačem, si můžete přečíst zde.

Teď už tady budovy nestojí. Na rozlehlé ploše se pohybují stroje a nákladní auta. Rudá věž smrti se tak tyčí do dálky jako symbol někdejšího utrpení těch nejnenáviděnějších muklů, kteří byli na Jáchymovsku a Hornoslavkovsku v lágrech zavřeni. Odbočuji špatně, lokalita je poněkud nepřehledná a jedeme mezi částmi zdejšího kriminálu místo k věži, kterou máme za plotem po pravé ruce. Otáčím auto a hledám jinou cestu, jak se k věži dostat.
Pravda je, že jsem podcenil přípravu. Vůbec mě nenapadlo, že k památce zařazené do registru UNESCO se dostanete pouze po předchozí rezervaci termínu, kdy vám členové Konfederace politických vězňů zrekonstruovanou lokalitu zpřístupní a provedou vás. Navíc vzhledem k jejich možnostem ve značně omezených čase  a kapacitách.
Na vstupu do rozlehlého areálu vznikající průmyslové zóny jsou unimobuňky stavařů. Ptám se chlapů, jestli tudy dojedu k rudé věži. Prý ano, ale je otevřená jen na předchozí zavolání a cestou k ní asi píchnu auto. Mám jet přes staveniště pomalu.

Dojedeme stavbou k oplocenému areálu věže a přilehlé haly. Vstup dovnitř je zakázán, na některých místech je plot i přes výstrahu, že je místo monitorováno, poničen. Moje drzost taková není, dovnitř nelezu, fotím jen z hranic plotu a obcházím areál dokola. Ostatně i tak je atmosféra mrazivá a dokresleno aktuálním počasím velmi ponurá. V hlavě mi naskakují děsivé vzpomínky vězňů – v jeden moment jich tu bylo najednou prý až tři sta –, kteří tady třídili a drtili uranovou rudu do barelů pro potřeby rudého bratra na východě. Samozřejmě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Zdejší tábor Vykmanov II fungoval od roku 1951 až do roku 1956.

Národní kulturní památka prošla v uplynulých letech rekonstrukcí, která má co nejvíce respektovat historickou podobu a zabránila zřícení některých částí zanedbaných objektů. V tomto ohledu asi v pořádku. Ale je opravdu v pořádku pro památku UNESCO a pro symbol komunistické brutality, kterým objekt je, aby se pravidelné prohlídky konaly pouze v sobotu čtyřikrát za den, navíc s omezenou kapacitou, kdy je nutné si místo zamluvit, aby nebyla třicetihlavá kapacita vyčerpána. Má opravdu toto zajišťovat vlastními silami pouze vnitřně destabilizovaná Konfederace politických vězňů?
 

Přístup bachařskou brankou od silnice u věznice může být jistě působivý a dodat návštěvě ještě mrazivější atmosféru, ale je tento přístup úplně odpovídající a důstojný? Navíc, když pro přístup není vybudováno ani standardní parkoviště a auto musíte nechat tam, kde je zrovna místo a kde vás nečeká žádný postih?
Jestliže byla národní kulturní památka vyhlášena v roce 2008, od něhož je vlastníkem také Konfederace politických vězňů ČR, která se zde snaží vybudovat muzeum otrockých prací, není ostudou a trestuhodným promrháním více než deseti lety, že projekt není dokončen? Ačkoliv vize byly poměrně velkolepé, předem neohlášený a nepříliš historicky vzdělaný návštěvník prakticky nemá šanci objekt navštívit a dozvědět se v odpovídajícím kontextu, co že se tady v padesátých letech minulého století dělo.

Váleční hrdinové, kněží, intelektuálové a všichni ostatní, které odporný rudý režim považoval ze největší riziko pro šíření své zhoubné ideologie v naší zemi, by si důstojné připomenutí toho, co se na daném místě dělo, zasloužili.
A jistě by také posloužilo především mladým lidem, aby udělali vše proto, aby se minulost neopakovala a poslali současnou skrytě spoluvládnoucí stranu, která tak nějak na strany vládní koalice zbyla, konečně mimo parlament. Ostatně v jejích řadách jsou stále lidé, kteří na budování státu v padesátých letech a vše děsivé, co s tím souviselo, s nostalgií vzpomínají (ne všichni, čest Jiřímu Dolejšovi, například!). A že jedním ze zásadních překážek, proč k tomuto důstojnému završení nedošlo, jsou spory v samotné konfederaci, je až tragickou ironií osudu, našich dějin a vnímání historie naší státnosti. Je ukázkou toho, že neumíme odhodit osobní ambice, spory a antipatie a upřednostnit zájem celku.

Samotná Konfederace politických vězňů ČR na svých internetových stránkách sama přiznává, že nevzkvétá a že se jí nedaří především kvůli vnitřním sporům plnit své hlavní úkoly. Tito lidé by si zasloužili výraznější pomoc státu, předpokládám ministerstva kultury a kraje, aby vyhradily odpovídající finanční prostředky na to, aby byla Rudá věž smrti důstojným upozorněním na to, co se v daném místě dělo. A to v současnosti příliš není.
Vzhledem ke sporům v samotné organizaci, které trvají už řadu let, se zdá jednoznačné, že političtí vězni sami z mnoha důvodů místu důstojný stav nedokážou zajistit. A to je v důsledku špatně pro nás pro všechny. Zdá se, že bude nutné, aby se o vybudování muzea komunistické zvůle postaral po vyjasnění všech právních a majetkových nesrovnalostí stát. Ostatně. Máme přece národní investiční plán, z koronavirové krize se nechceme prošetřit, ale proinvestovat, takže tady se nabízí jedna v objemu z menších možností, kde a jak začít. Jen bych se přimlouval za to, aby nebyl stanoven stejně futuristický termín jako například v případě bývalého justičního areálu v Uherském Hradišti. V červnu jsem nevěřil tomu, co si o budoucnosti a plánovaných termínech čtu, když tu už nemáme ty nemehla, ale vládu, kde ministři prakticky nespí, protože nekecají a makají. Justiční areál v Hradišti bude nakonec v pozměněné a umenšené verzi muzea totality fungovat na konci tohoto desetiletí. Dá-li Bůh, rozpočet a český tah na branku.
 

Sjíždíme do Ostrova. Fotíte monumentální kulturní dům a vcházíme dovnitř, kam jsme díky vstřícnosti paní v informační centru omezeně vpuštěni. Do toho přichází skupiny zhruba deseti třicátníků z Prahy, kteří kromě zájmu o architekturu socialistického realizmu zjišťují možnosti navštívit areál Rudé věži smrti. Úspěšní - stejně jako já – nejsou. Tak aspoň si potvrzuji, že nejsem jediný blázen, který do Krušnohoří přijede, aby se zajímal o podobné věci. A vlastně mě utvrzují v přesvědčení, že současný stav není žádoucí.
 

Kulturák se stavěl v polovině padesátých let minulého století. Tedy v době, kdy Rudá věž smrti stále fungovala… Takže o pár kilometrů směrem do hor se rukama přebírala uranová ruda pro vývoz do nejrozlehlejší země světa, která byla vzorem v budování nemetafyzického ráje přímo tady na zemi, tady se tančilo, zpívalo a pěstovala kultura. Ostatně slavnostně byl otevřen 1. máje 1955, kdy toto datum nebylo svátkem lásky, ale svátkem budovatelské práce. Přičemž stavba tohoto obrovského objektu trvala pouhý rok. Nedostatky vyplývající z rychlé stavby se odstraňovaly dalších několik let. Takže žádné zázračné stavitelství ve neuvěřitelném tempu.
 

Déšť. Oběd. Procházka v pěkně opraveném centru nového Ostrova, které bylo ve stylu socialistického realismu vybudováno v polovině minulého století. A hurá zpátky do hor. K vrchovištím a západům slunce nad Rolavou.