Lodž: Po stopách utýraných chladným a temným tunelem

Zážitek, ze kterého zamrazí a bude mrazit ještě hodně dlouho. Chladným a temným tunelem z ghetta do chřtánu mrazivé mašinérie smrti

Vstupujete do chladného a temného betonového prostoru, nad nímž se tyčí vysoký cihlový komín. Teprve, když se pohnete, rozsvítí se bodovky, které nasvěcují stěny se jmény měst. Evropské metropole i menší sídla. Pokračujete stejně temnou a betonově chladnou chodbou, za níž v dálce vidíte ostré denní světlo, z něhož bolí v tom kontrastu oči.

Postupně se rozsvěcují a opět zhasínají bodová světla, která osvětlují jmenné seznamy na zasklených listech formátu A4 na stěnách, nad nimi jsou na stěně velkými číslicemi vyznačené letopočty. Vedle nich je popis, co se v daném roce v místě dělo – polsky, anglicky, hebrejsky. Blížíte se k východu, který je z poloviny zamřížovaný. Za ním je temně dřevěná nádražní budova a nápis: Radegast.

Jsme v Lodži. Na kraji města a také na území bývalého židovského ghetta – po Varšavě druhého největšího, které bylo během druhé světové války nacisty vybudováno. Právě odsud byly odvlečeny desítky tisíc Židů z Lodži, ale také jiných evropských měst, do Chelmna nad Nerem a později do Osvětimi k děsivé smrti. Nádraží, které sloužilo k dovážení materiálu a zboží do města a stovek fabrik nejen v ghettu, se změnilo na místo, odkud byli lidé odvlečeni k likvidaci.
Letopočet 1944 popisuje situaci takto: V létě bylo 7 200 Židů deportováno do Chelmna nad Nerem, v srpnu bylo ghetto zlikvidováno a zbývajících 68 tisíc jeho obyvatel odtaženo do Osvětimi, kde skončili v plynových komorách.

V temném tunelu, který rozsvěcují kroky na betonové podlaze rozléhající se do chladného prostoru, procházíte cestou nezměrného lidského utrpení od jeho počátků, až do krutého konce v podobě likvidace ghetta, odvlečení na smrt jeho obyvatel a osvobození Polska. To čekalo několik desítek let také ne zrovna skvělého vývoje – co si máme zrovna v dnešních dnech vyprávět, že.
Památník je chladný, surový, působivý a děsivé emoce z něj prostupují do každého kousku těla.

Poprvé jsem měl možnost památníkem projít, protože byl otevřený, letos v lednu. Při své již několikáté cestě do Lodže. Města, které nepřestává fascinovat svou minulou slávou, úpadkem, utrpením, komunistickým bezčasím i současným znovunadechnutím k další budoucnosti. Ostatně psal jsem o tom zde nebo zde. Netřeba se opakovat.

Snad jen pár poznámek. Řada průvodců a propagačních materiálů tvrdí, že s ohledem na svou německo-rusko-polsko-židovskou historii má Lodž jinou atmosféru než jiná polská města. Z velké části je to pravda a v tom ostatně tkví také její kouzlo.
Ale některé momenty jsou přece jen při srovnání s dalšími polskými velkými sídly spojující. Lodž je město kontrastů. Vyšperkovaná Piotrkowská ulice oproti poněkud chátrajícím lokalitám třeba jen dvě ulice vedle. Navíc s nepořádkem typickým pro velká sídla, který v polském kontextu nejlépe reprezentují prázdné lahve od vodky různých příchutí, značek a velikostí.
Snaha o hospodářský rozvoj a přiblížení se západnímu standardu narážejí na polskou realitu. Na území bývalého židovského ghetta je řada obydlených domů ve stavu, v němž je v našich podmínkách až na vyloučené lokality bydlení pro průměrnou populaci již fakticky nepředstavitelné.
Polská odvaha pouštět se do zdánlivě megalomanských projektů nám chybí. A také proto nám chybí lokality, jako jsou Manufactura, Księży Młyn, Nové centrum Lodži s vlakovým a autobusovým nádražím umístěným pod zemí s blízkým kulturně-technicko-naučným parkem v lokalitě bývalé elektrárny, která nadále prochází významnou konverzí.

Jistě, v Lodži narazíme na řadu rozlehlých průmyslových areálů spících ve stádiu rozpadu, nebo čekajících na novou budoucnost – ostatně jeden z nich leží přímo naproti zmiňované Manufactuře, ale také bývalý UnionText nebo rozlehlé plochy sousedící s nádherným Księżym Młynem. Ale každou další návštěvou je zřejmé, že se něco děje a pokračuje poměrně rychle kupředu, například když procházíte areálem bývalé Scheiblerovy elektrárny přebudované v novou čtvrť směrem k muzeu textilu v ikonické Bílé fabrice.

Z toho bychom se měli poučit a vzít trochu odvahy a rozhodnosti do vlastních rukou. Ostatně Frýdek-Místek, kde autor textu dlouhodobě bydlí, je nejlepším příkladem této naší apatie, nerozhodnosti a vyčkávání bez jasné vize, co s unikátním průmyslovým dědictvím do budoucna. Není vždy nutné čekat, až něco zchátrá tak, že už je možné to pouze zbourat a postavit tam třeba…supermarket. Staré může otevřít cestu budoucnosti a ukázat svou hodnotu.